Povětroň na zem spadlý
Jednoho srpnového večera toho požehnaného roku jsme se nacházeli v poměrně slušné divočině. Nikdo z nás ji tady nečekal. Ano, měli jsme nějaké informace, ale realita tato očekávání překonávala. Bývalo tu kdysi spousta domů, ale během posledních padesáti let je ohlodal nejen zub času, ale také nenávist lidí, ačkoliv ta již dějiště tragédie opustila vzápětí po svém příchodu. Pohlédněme do autentického záznamu ....
Fotky
Pomalu začíná pršet, a tak většina z nás nehledá holvég, ale místo
ke spaní. Nakonec všichni stojíme na verandě jedné zastrčené maringotky.
Je něco po 17. hodině. Vypadá to tu moc pěkně. Kousek od dveří stojí
takový dřevěný nástroj na držení něčeho, pod okny roste marihuana a
vevnitř je jedna postel, nějaký nábytek a fantastická knihovna .....
Nejdříve
jsme debatovali o tom, jestli budeme moknout na verandě, nebo si vlezeme dovnitř
pod střechu. Tak nějak se usneslo, že to tam má moc hezký a že mu nebudeme
lézt do soukromí. A protože furt pršelo, začali jsme uvažovat, co to je
asi za člověka. Ptali jsme se sami sebe: kolik mu je let, jak se obléká, jak
vypadá, co asi dělá, jak to tady využívá, jaké jsou jeho názory; tohle všechno
nás napadalo a honilo se nám hlavou. Nápadně mi to připomínalo Povětroně
K. Čapka, kde se personál nemocnice snaží poznat z člověka a jeho
osud z několika málo poznatků. Naše debata se však vyostřila, protože
ten pan X tam měl tu knihovnu. A ta nás hnala dovnitř.....
Máte sedět venku na
dešti s pocitem, že za dveřmi se vám otevírá ten báječný svět písmenek,
svět všeho co se vám, kdy honilo hlavou, svět Holana, Skácela, Steinbecka a
dalších. Nechejte se někdy takhle mučit, bude vás to sžírat, propadnete
obrovské touze, hladu po knize. Dali byste všechno za pár veršů, a přitom
je to tak blízko. Ptal jsem se sám sebe: “Proč tam vlastně sedím, proč
nevejdu dovnitř a nečtu, proč poslouchám názor tří holek, když s ním
nesouhlasím?” - Respektoval jsem je i nás jako kolektiv, a protože ten
kolektiv řekl ne, podřídil jsem se, protože jsem jeho součást. Byla to
drobnost, ale zásadní. Skoro jsme se tam pohádali. Hodně jsem tam
argumentoval jednou Holanovou básní:
Setkání ve zdviži
Vstoupili jsme do kabiny a byli tam sami dva.
Pohlédli jsme na sebe a už jsme nedělali nic jiného.
Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství...
V pátém patře vystoupila a já, který jel dál, jsem
pochopil,
že už ji nikdy nespatřím,
že je to setkání jednou provždy a už nikdy víc,
že i kdybych šel za ní, šel bych jako mrtvý
a že i kdyby ona šla za mnou,
vrátila by se už leda z onoho světa.
Možná. A možná ne. Povětroně již nikdo nevzkřísí. Ani v knize,
ani v hlavě Karla Čapka. Co, ale tajemného Šumavského Povětroně? Mám
pro vás, kteří jste dočetli až sem jednu hádanku.
Věříte, že Maringotku si pro sebe postavil a upravil muž na
fotografii? Ano? Opravdu?
Říkáte-li ano, máte před sebou Povětroně. Z nebe spadlého
na zem. Oproti Čapkovi jsme myslím tu věc tam na místě dost nedotáhli. Vlastně
jsme hovořili jen v jedné linii. Jestli ten člověk byl takový, že by
nás pozval dovnitř. Argumenty se uváděly v podstatě, ze zištných
pozic. Zástanci vstoupení si chtěli počíst, zastánci nepohodlí chtěli
do sucha, zastánci dobrých mravů se báli porušit tabu. Každý jsme
byli zastáncem nějaké strany. Existovaly dva důvody proč by Povětroň
souhlasil s tím, abychom vstoupili i v jeho nepřítomnosti. Prvním důvodem
bylo, že nechal Maringotku nezamčenou. Druhý argument se opíral o nález
v knihovně. Kdo čte proklaté básníky, jistě nebude mít nic proti
znaveným poutníkům a navíc znalcům poesie. Nu posuďte sami jakou sílu
mají tyto argumenty.
Čapkovy postavy ( teď si nejsem jist) - básník, jeptiška,
jasnovidec a doktor - vyprávějící jednotlivé příběhy
však nezastávaly žádné zištné stanovisko. Snažili se uhádnout, co
to asi bylo za člověka, který před jejich zraky umřel. Jaký měl život?
Koho miloval? Proč umřel? Co jedl a pil? Kde bydlel a kde bydlí teď?
Svým vyprávěním však prozrazovali především
mnohé o sobě. Co si myslí o druhých lidech, jaké postupy používají
při uvažování o světě, co je trápí, jaká jsou jejich skrytá přání.
Co takhle hádat, kdo je Povětroň šumavský? Leccos si pamatujete, něco
zde píše Miguel a také je zde fotka, tedy tvář.Možná, že ještě něco
přibyde. Byl jsem tam u té maringotky tento podzim. A pokud muž
na obrázku není majitel Maringotky? Komu to vadí ..?
Svůj příběh a jakékoliv vzkazy můžete psát také tady. Vyplněný text mi přijde mailem.Budu je zde průběžně umisťovat.
Tady možno napsat další postřeh: