Mainzer Höhenweg 2013 - popis cesty

Tip na letošní alpský výlet pochází z knihy "Rakouské a Bavorské Alpy" od Ivo Petra, kde se píše "Stezka svou délkou, výškou a celkovou náročností nemá v Ötztalských Alpách konkurenci" ... "Protože přechod zabere více než 10 hodin chůze, byla v polovině cesty postavena bivakovací krabice Rheinland-Pfalz" ... "Cesta je na mnoha úsecích zajištěna ocelovými lany a její přechod je určen jen zkušeným horským borcům".

Na internetu jsme našli pár článků o této cestě, občas i s fotografiemi (obojí viz odkazy). Dozvěděli jsme se, že bivakovací bouda je pro 9 osob a je celkem vybavená. Že v první části cesty se přechází několik firnových polí a jeden ledovec, který není zcela bez trhlin a pokud je bez sněhu, celkem těžko se na něj nastupuje. A samozřejmě že při přechodech sněhových polí je zapotřebí dobré viditelnosti (tedy stabilního počasí), aby člověk vůbec viděl, kde značená cesta pokračuje. Také jsme si dopřeložili, že celý hřeben se jmenuje "houslový" (Geigenkamm) a aklimatizační výlet plánujeme na Hohe Geige ("vysoké housle").

Ale jak dlouho cesta doopravdy trvá, jak náročné jsou ty jištěné úseky a hlavně zdali jsme dostatečně "zkušení horští borci", abychom cestu zvládli - to se odnikud vyčíst nedalo. Věříme, následující text poskytne odpovědi na tyto otázky a to zejména těm, kteří ji (stejně jako my) půjdou za vyššího stavu sněhu.

Tento článek i odkazované fotografie se snaží o faktografický popis cesty - osobní zážitky, dojmy a postřehy najdete v komentované fotogalerii.

Čtvrtek 4.7. - nach Österreich

Nocleh na mostě

Dřevěný most na cyklostezce u řeky Loisach, který nám poskytnul suchý a pohodlný nocleh.

17:30 - vyrážíme z Vinohrad pres Rozvadov, Mnichov a Garmisch-Partenkirchen směrem na Imst. Cestou ještě voláme na první chatu, abychom rezervovali nocleh, ale chatař se s rezervací neobtěžuje - prý "kein Problem". Jako obvykle se slunečné počasí za Mnichovem změní v déšť a z mraků už nevyjedem. Přemýšlíme, kde přespat - na širák to letos asi nebude.

22:45 - v údolí řeky Loisach, kousek za německo-rakouskou hranicí, přejede silnice na pravý břeh řeky (ve směru jízdy máte řeku po pravé ruce) a pak se zase vrací na levý břeh. Těsně za tím mostem na levý břeh odbočíme doprava. Je tam dostatečný plácek na zaparkování a nějaká zelená cesta do lesa se závorou, na níž by se asi dal celkem uklizeně postavit i stan. Ale hlavně je tam cyklostezka a na ní parádní dřevěný most se stříškou. Přestože je všude mokro a mrholí, na mostě je sucho a čisto. Spát s hukotem dravé řeky přímo pod sebou je zajímavý zážitek.

Pátek 5.7. - pokus o Hohe Geige

Opouštíme Pitztalskou silnici (v pozadí osada Plangeross) vzhůru na Rüsselsheimer Hütte.

Výstup na Rüsselsheimer Hütte

Ráno se probouzíme sami v 6:30, hukot řeky nám přeci jen nedopřál vyspávat. Poklidně na mostě ještě posnídáme, žádní cyklisté nás neruší. V 7:00 začně na druhém břehu pojíždět bagr a teprve teď si všímáme, že je tam velká stavba - staví nějaký sklad či benzínovou pumpu. V 7:30 vyrážíme dále na Fernpass, Imst a Pitztal.

V 8:45 zaparkujeme přesně podle mapy kousek za osadou Weißwald v místě, kde ze silnice odbočuje značená cesta na Rüsselsheimer Hütte. Parkoviště není značené (ani placené), ale je krásně vidět a pojme odhadem 15-20 aut. Jsme ve výšce 1600m, je zataženo a celkem chladno. Chvíli se chystáme a v 9:20 vyrážíme vzhůru.

Celá cesta na Rüsselsheimer Hütte vede touto strží (dole je vidět silnice, od které jsme vycházeli). Přechod bystřiny je nejexponovanější místo celé cesty ;-)

Cesta na chatu vede strží, která se zařezává do svahu hlavního údolí. Chata je vidět téměř od silnice a rychle se blíží a v 11:00 už jsme u ní. Panuje tu klídek, je tu jen pár lidí. Sbalíme pár věcí do jednoho batohu na odpolední túru, zbylé batohy necháváme v předsíňce (opět "kein Problem") a chvíli před 12:00 vyrážíme na odpolední aklimatizační výlet na Hohe Geige (3398m).

Abnormal Weg pod Hohe Geige

Dokud jsme šli kotlinou, byla cesta jasná. Na tomto místě jsme začali plánovat, kam odbočit. Pozn: tento snímek byl focen až na cestě zpět.

Cesta vede nejprve širokou kotlinou - prodloužení té rokle, kterou jsme stoupali na chatu. Po 10 minutách míjíme obočku na Weißmaurachjoch, kudy snad půjdeme zítra. Po dalších 10 minutách přicházíme na rozcestí dvou cest na Hohe Geige. Stejně jako pisatelé inernetových cestopisů volíme "Normal Weg", která je podle mapy kratší a také strmější. Ta druhá cesta nás odrazuje spíše svým nevyřčeným názvem (asi bude složitější, než naše "normálka") a hlavně na normal weg přeci celou cestu uvidíme na kopec, na který lezeme.

Na svazích kotliny hledáme 'normal weg' na Hohe Geige. Ve skutečnosti vede po tom hřebínku, co směřujícím do levého horního rohu obrázku. Nástup na ni je bohužel z odvrácené strany hřebínku.

Chvíli ještě pokračujeme údolím, které je záhy plné firnu. Z bočních svahů jsou všude spadlé lavinky z doby, kdy sníh (asi pře dvěma týdny) napadl a byl sypký. Na sněhu samozřejmě není značení, ale je tu vyšlapáno několik stop. Stopy však postupně ubývají a kotlina se zužuje a téměř uzavírá. U jednoho velkého balvanu se po konzultaci s mapu rozhodneme odbočit z kotliny doleva a ve 13:00 začínáme stoupat svahem. Značka stále nikde, tak svah traverzujeme doleva přes několik hřebínků a roklinek. Pak se chvíli rozhodujeme, zda po jednom z nich nestoupat neznačenou cestou, ale nechce se nám to riskovat - sklon svahu se směrem vzhůru zvyšuje a také bychom se mohli někde zaseknout. Vracíme se tedy traverzem k poslednímu hřebínku před uzavřením té kotliny - je to poslední šance, kudy by značka mohla vést a skutečně ji tam nacházíme. Ztráta času asi 30 minut. Celkem udržovaná pěšina se vine po hřebínku nahoru. Po obou stranách hřebínku jsou rokliny, kterými se pěkně sunul sníh a později asi i tekla voda - sníh je plný špinavých hrud a kamenů.

Spodní část výstupu po hřebínku vede po celkem kvalitní pěšině cik-cak sutí a horskou loukou.

Asi v polovině délky hřebínku přicházíme k pomníčku na skále (je značen i na mapě). Zde se sklon hřebínku láme a začíná prudčeji stoupat. Proto dáme přestávku (14:15 - 14:45) a poobědváme. Další výstup je pomalejší, cesta je stále častěji přerušována poli sněhu a zejména rozhraní mezi sutí a těmito poli se překonává nepříjemně až nebezpečně. Udržovanou pěšinu už skoro nevyužijeme. Tak tohle je ta slavná "normal Weg".

V polovině délky hřebínku se terén zhorší, je potřeba přelézat a podlézat balvany. Vpravo roklina, kterou se nedoporučuje stoupat, protože tudy padají kameny. Při sestupu jsme to riskli a sjeli jsme ji po sněhu.

Postupujeme pomaleji a pomaleji a začíná se zdát, že vrchol nedobydeme. Obloha se zatahuje a trochu se bojíme klasické odpolední bouřky. Nakonec si dáme za cíl vylézt alespoň na hlavní hřeben (vrchol Hohe Geige se z něj odbočuje a je o mnoho výš). Na jednom obzvláště kluzkém svahu (vespod suť, na ní trocha firnu) to ale vzdáváme zcela. Už je skoro 16:00, hřeben stále daleko a nevíme, jak nám to půjde dolů. Najednou slyšíme shora hlasy. A česky. Za chvíli se objeví dva chlapíci a potvrdí nám, že na vrchol je to v těchto podmínkách ještě asi hodina a půl. Šli také ráno od silnice, ale vyráželi o hodinu dříve a nezdrželi se přebalováním na chatě. To jejich stopy nás zavedli na falešný hřebínek - značenou cestu už vůbec nenašli, riskli to a vylezli to po tom neznačeném. Jsou s chůzí po sněhu značně otrlejší - svahy, které jsme opatrně vystupovali, v pohodě sjíždějí po botách nebo po zadku. Berou to v klidu tím kuloárem, občas s sebou vezmou i trochu sněhu. Za chvíli se odvážíme téhož a už je jasné, že obávaný sestup půjde mnohem rychleji.

V 16:30 už jsme z hřebínku zpátky v kotlině a v 17:00 na chatě. Nebe se projasňuje, bouřka se nekoná. Kdyby před námi nebyla zítra náročná trasa, asi jsme mohli vrchol dát. U chaty potkáváme i ty dva chlapíky. Spát chtějí dole v autě, ale zítra plánují Mainzer weg z druhé strany a hezky rovnou z údolí. Jsme zvědavi, jestli se zítra v bivakovací boudě potkáme.

Rüsselsheimer Hütte (foceno druhý den, když jsme chatu opouštěli).

Večer na Rüsselsheimer Hütte

Na lavičkách před chatou se nám tak líbí, že si tam rozhodneme dát i večeři. Ale když nám ji kolem 18 hodiny přinesou, začíná být nepříjemně chladno, i když slunce ještě nezapadlo a rádi se přesouváme do chaty. Zkoušíme se vyptávat správce na stav Mainzer hohenweg, ale dozvídáme se jen obecně známé věci - že to k bivaku trvá asi 5 hodin a že je nyní dost sněhu.

Chata má ve znaku kozorožce (Steinbock) a prý jich okolo několik žije. Večer skutečně vidíme jednen pár z okna pár set metrů od nás.

Rüsselsheimer Hütte je relativně malá, uvnitř velmi příjemná a celkem levná - lager za 16 EUR, pivo za 3,70. Sprcha je ale za 3 EUR, zatím jsme ji tak nutně nepotřebovali. Chata nemá pokoje, jen matrazlager o kapacitě 35 osob, rozdělený do tří půdních místností. Protože jsou na chatě jen dvě skupinky, máme jednu místnostLager na Rüsselsheimer Hütte pro sebe. Usínáme kolem 21:30 a spíme mnohem klidněji, než včera na mostě.

Cesta do sedla jde nejprve levým svahem této kotliny, na sněhy značky zmizely a tak jsme šli dnem kotliny.

Sobota 6.7. - Mainzer weg - severní část

Výstup do Weißmaurachjoch

V závěru výstupu na Weißmaurachjoch sníh opadl a tak jsme rádi využili pěšinu. Jde prudká, ale schůdná a není vzdušná. Občasné řetězy jsou potřeba jen za kluzkého počasí.

7:30 - Vstáváme celkem pozdě, protože předpověď počasí je dobrá a dle průvodců nás čeká jen 5-6 hodin cesty. Chata se topí v mracích a chvíli pochybujeme, jestli vůbec máme vyrazit. Snídáme v zádveří chaty, kde je stůl a lavice asi pro 10 osob (večer jsme si koupili vodu do termosek, takže máme i čaj). Mezitím se mraky začínají trhat a když se před chatou dochystáváme, objevuje se i modrá obloha a svítí na nás slunce.

8:30 - Vyrážíme od chaty a kousek nad ní odbočujeme ze včerejší "normal Weg" a hezky zprudka stoupáme klikatou cestou na morénový val bezejmenného a pěkně špinavého jezera, jsme u něj v 9:00. Pak chvíli pokračujeme po rovině podél jezera a pak se už cesta zdvihá údolím, které vede až do sedla. Brzy začíná sníh a cesta se ztrácí. Postupujeme dnem údolí, ale dost se to boří a tak pokukujeme po levém svahu, kde by měla vést cesta. Nejprve jsou tam neschůdné skály, ale pak se cesta vyloupne a rádi se na ni vracíme. Je to strmá a klikatící se pěšina, ale celkem výrazná a schůdná. Občas je na ní i lano, ale spíš pro pocit, než pro překonávání neschůdných úseků.

11:00 - V sedle pár minut odpočíváme a vyhlížíme, kudy povede další cesta - zde totiž začíná ta opravdová Mainzer Höhenweg. Vidíme jen velikou šipku na kameni a pak spoustu sněhu. Vrchol Wassertal Kogel nějak nedokážeme identifikovat - to, co by ho připomínalo, se nám zdá hrozně daleko.

Z Weißmaurachjoch na Wassertal Kogel

Z Weißmaurachjoch se jde nejprve prudce vzhůru a pak cesta traverzuje celkem prudký svah (ale ne tak prudký, jako na této fotce - trochu ho přikrášlil teleobjektiv).

Celá dnešní část Mainzer Weg jde traverzem svahů Puitkogelu a Sonnen Kogelu. Svahy jsou zbrázděny několika kotlinami a mezi kotlinami jsou hřebínky. Výstup na hřebínky a sestup z nich se většinou neobjede bez jištění řetězy. Převýšení mezi kotlinami a hřebínky je vždy řádově kolem 100m, pohybujeme se ve výšce 2900-3000m. Poslední kotlinou se pak vystoupí na hřeben a po něm šikmo vzhůru do 3247 na Wassertal Kogel.

Ze sedla se nejprve postupuje asi 50m příkře vzhůru k balvanu s velikánskou šipkou. Odtud má cesta vést doleva po svahu, podle mapy seprentinovitá pěšina. Jenže svah je pokryt sněhem a tak jej sestupujeme opatrným šikmým traverzem. Po kamenech to není o nic lepší. Naštěstí vidíme tyč u skal, ke kterým se máme dostat. Stojí na kraji prvního hřebínku, ze kterého máme sestoupit do kotliny Grubigkarle.

První kotlina

První kotlina (stěna s ferratou je přímo pod námi) byla celá pokrytá sněhem a jen tak tak jsme zahlédli další značku na protějším svahu.

Pohled zdola na ferratu, traverzující stěnu. Srovnejte s pohledem shora - viz odkaz vlevo v textu.

12:00 - Při sestupu je potřeba traverzovat téměř kolmou skálu po úzké spáře, vše je jištěno řetězem. Odtud pochází nejexponovanější (a často jediné) snímky jištěných částí cesty z ostatních cestopisů. Protože jeden z členů naší výpravy má trochu problémy s hloubkami pod sebou, postupujeme pomalu, navádíme kam stoupnout, přenášíme batoh apod. Na skále je červený kruh s bílým obvodem o průměru 1 metru - značka, která má být vidět z protějšího hřebínku. Naštěstí vidíme obdobnou velkou značku i na našem protějším hřebínku a tak víme, kam přes kotel zamířit. Pod stěnou je ještě asi 5m žebřík, ten je ale z větší části pod sněhem a tak vyrábíme stupy botou a cepínem - svah je velmi prudký a sníh zde celkem tvrdý. Pak už sestupujeme po skalkách a balvanech nejištěnou cestou do kotliny. Tady je naopak sníh výhodou (ve srovnání s fotkou z teplejšího létaFotka jiné výpravy z roku 2003 - měli mnohem méně sněhu.).

Pohled zpět na první kotlinu (foceno druhý den ráno z Wassertalkogelu). Při zvětšení obrázku uvidíte značky na stěně s ferratou i tyč, u které ferrata nahoře začíná.

12:45 - Přes kotlinu se jde příjemně, je plná sněhu a svah není příliš prudký (v jiném článku čteme, že za parného léta je pokryt směsí menších kamenů a tvrdého až ledového sněhuFotka jiné výpravy z roku 2003 - měli mnohem méně sněhu., takže zde mačky nepomáhají a jde se velmi nepříjemně). Výstup na další hřebínek je téměř bez jištění a celkem snadný. Těsně před přechodem ze sněhu na skálu nás však čeká zajímavá překážka: Ve sněhu je asi 1 metr hluboký zářez - asi koryto od tajícího sněhu (na odtrhovou trhlinu to nevypadá). Každopádně dolů do něj to jde snadno, ale ven z něj to řádně klouže. Hůlky nepomáhají a je nutné cepínem a botami vyrobit pevné stupy. V těchto místech bych asi čekal potůček i v případě, že svah již nebude pod sněhem.

13:30 Jen co opustíme sníh a vystoupáme asi 10 m skalnatým svahem, děláme asi hodinovou přestávku na oběd, protože je zde jedno z mála rovných a suchých míst. Pak pokračujeme opět sněhem na vrchol hřebínku, který je celkem plochý, široký a nijak zvlášť se nesvažuje. Jdeme cca 100m na jihozápad vzhůru hřebínkem (jdeme podle mapy, žádná značka není vidět a podle mapy je zde sníh po celý rok). Pak naštěstí vidíme několik tyčí na jihozápadní hraně tohoto hřebínku.

Druhá kotlina

Sestupujeme svahem do druhé kotliny, pod svahem jsme se navázali na lano.

14:30 - Z druhé strany plochého hřebínku spadá dolů vysoká a skoro kolmá stěna. V místě značek a tyčí je ve stěně 2m hluboká průrva a z ní vede opět traverzovitý sestup. Tentokrát však ne po spáře, ale ale šikmou (skoro) pěšinou. Ta je nejprve zaváta sněhem - jeden z řetězů je naštěstí nad sněhem a je čeho se držet. Pak už jen bláto a drobné či větší kamínky, které se pod nohami často uvolňují. Pak chvíli po širší římse a nakonec po kamenech až na sněhové pole (v parném létě asi suť).

Pohled zpět na sestup do druhé kotliny (foceno druhý den ráno z Wassertalkogelu).

15:00 - Tato kotlina je podle mapy i podle cizích fotek vyplněna férovým ledovcemFotka jiné výpravy z roku 2003 - měli mnohem méně sněhu. (Südliche Puitkogel Ferner) a tak se raději navazujeme na lano a pokračujeme s cepíny v rukou. Povrch kotliny je naprosto rovnoměrný a ani náznak trhlin. Kdybychom neviděli letní fotky, nevěřili bychom. Traverzujeme mohutným obloukem po vrstevnici, trhliny jsou spíš ve spodní části ledovce. Směřujeme ke skalnaté části svahu, která vysvítá kousek ode dna kotliny a na které tušíme značku. Skalnatou vyvýšeninku přecházíme vrchem, po sněhu a pokračujeme vrstevnicově traverzem ke svahu dalšího hřebínku. Značená cesta vede zjevně mnohem níže a k hřebínku se vrací odspodu. Přestoupit ze sněhu na skalnatý svah není snadné, stěna je dost šikmá a u hrany se sníh boří. Zde měl asi pisatel druhého článku problém s překonáním odtrhové trhliny.

Skalnatý, prudký a zvlněný svah překonáváme mírně stoupajícím traverzem po chvíli širší, chvíli užší římse. Jištění je zde jen občas. Přemýšlíme, kudy ven, protože skály brzy přecházejí v zasněžený a zpočátku velmi prudký svah. Nakonec si nějakou cestu najdeme a za chvíli už stoupáme sněhem na vrchol hřebínku - svah je čím dál mírnější. Hřebínkem opět stoupáme naslepo, tentokrát jen asi 50m a pak již vidíme značku na hraně do další kotliny.

Třetí kotlina

Před vstupem do třetí kotliny.

16:45 - Shora vidíme, že kotlina má dvě části - první s kamenným polem, které vykukuje zpod sněhu. Druhá část je jen prohloubené úbočí Sonnekogelu. Vidíme i vstup do údolíčka, kterým budeme vystupovat až pod Wassertalkogel.

Sestup z hřebínku je celkem snadný - většinou jde o pěšinu mezi kameny či po skále jištěnou řetězy. Pak ale skála přechází do sněhu a je potřeba traverzovat velmi prudké sněhové pole, pod kterým je skála a pod ní svislá stěna. Jde jen asi o 30m, ale jdeme je velmi opatrně. Pak už se svah zmenšuje a hlavně má "sněhový" dojezd až na dno kotliny. Následně přecházíme to kamenné pole a traverzujeme první půlku kotliny až k malinkému hřebínku. Červencové sluníčko stále hřeje a sníh se pěkně boří.

17:15 - Minihřebínek překonáváme po krátké skalní římse s jištěním řetězem. Pak už jen traverz svahem k tyči, značící vstup do plochého údolí k Wassertalkogelu.

Výstup na Wassertalkogel

Závěr výstupu na Wassertalkogel (foceno z vrcholu) jde již po stoupajícím hřebeni. Ale vydrápat se na hřeben z kotliny vpravo bylo únavné, v prudkém svahu se nohy hodně bořily.

17:50 - Údolí je nejprve ploché a nijak zvlášť nestoupá. Část z nás postupuje "po značce" po pravém svahu údolí, jiní to zkouší dnem údolí, kde se to méně boří. Po chvíli se údolí stáčí doleva k jihu a začíná hodně stoupat a nakonec velmi prudkým svahem dosahujeme hřebínku, po kterém vede značka. Minuli jsme tak odbočku "nouzové cesty", která odsud vede dolů do Pitztalu. Konečně také zahlédneme i bivakovací boudu, která je schovaná kousek za vrcholem.

18:45 - Po hraně hřebínku je to ještě pěkně do kopce a všude, kde se přibližujeme sněhem ke skalkám, se to velmi boří - často až po pás. Trochu tu pofukuje a přestože ještě svítí slunce, začíná být pěkně chladno. V 19:20 konečně stojíme u mohyl na vrcholu Wassertalkogelu. Cesta nám tedy trvala skoro 11 hodin (z toho 8 hodin ze sedla Weißmaurachjoch, přestože vzdušnou čarou jsou to jen 3km)! Je tu krásně, ale jsme dost vyčerpaní a tak se ani moc nekocháme a spěcháme zabydlovat bivak.

Pohled zpět na všechny tři kotliny (foceno druhý den ráno) - klikněte pro zvětšení.

Rheinhald-Pfalz Bivak

Bivakovací bouda (foceno druhý den ráno) stojí kousek na západ pod vrcholem Wassertalkogelu. Nejvyšší vrchol na obzoru je Wildspitze (3770m).

Bivakovací bouda stojí na svých nohách na suchu, ale schůdky jsou zpola pod sněhem a všude okolo je přes půl metru sněhu. Uvnitř nikdo není, tedy naši dva chlapíci sem z druhé strany nedošli. Bouda je uvnitř krásně uklizená a díky slunečnému dni je krásně vyhřátá. Je tu 9 postelí s matracemi i polštářky, na každé silná deka. Navíc jedna karimatka, takže by se desátý člověk dokázal vyspat i na lavici, která přilehá k nejnižšímu patru palandy. Podle zápisů z knihy tu bylo několik skialpinistů v březnu, pak někdo 1.5. a pak až my.

Centrem bivaku je stůl, z jeho tří stran jsou lavice a na ně navazující 3x3 palandy.

V boudě je spousta hrnců, příbory, plastové talíře, trocha různého oblečení včetně ponožek a pantoflí. Také několik skoro prázdných plynových kartuší a vařič, pár skoro dohořelých svíček a dvě skoro vybité svítilny. Na postelích matrace, deky, podhlavníky. Na kasičce je cena za nocleh 6 EUR pro členy a 10 EUR pro nečleny Alpenvereinu.

Rozbalujeme venku svůj benzínový vařič a začínáme rozehřívat sníh na vodu. Mezitím si skoro každý z nás projde krizí z nakumulované únavy - většinou to vyřeší půlhodinka odpočinku na pryčně, dalším pomůže horká polévka.

Kousek nad kadibudkou (stojí na svahu cca 20m severně od bivaku) objevujeme pod sněhem bublající potůček a podaří se nám k němu prokopat. Pak stačí ponořit naběračku (z výbavy bivaku) do malinké tůňky a postupně jímat vodu (tak litr za minutu). Pak vaříme další čaj, pojídáme, povídáme, relaxujeme.

Tyto činnosti vyplní celý večer a za chvíli je venku tma. Usínáme kolem 22:30.

Neděle 7.7. - Mainzer weg - jižní část

Jižní část Mainzer Weg focená z Gschrapkogelu - hřeben nešlo odnikud vidět celý, tady je alespoň vidět, kam cesta směřuje.

Alpská hřebenovka

Dokončujeme balení na cestu z Rheinhald-Pfalz Bivaku.

6:30 - Na to, v jaké jsme spali výšce, byla noc celkem bez problémů. Zima nebyla ani těm, co spali jen pod dekou. Přesto se probouzíme sami celkem časně. Venku je jasno a v noci byl zjevně mráz - dřevěné zápražíčko bivaku je pokryté jinovatkou a firn je zmrzlý. Vesnice dole v údolí je schovaná pod nízkými mraky. Nebude dobré vyrazit dřív, než trochu změkne, jinak bychom museli obout mačky a zouvat je před každým kamenným úsekem. Včerejší potůček je bohužel také skoro bez vody a protože jsme si neudělali dost zásob vody, musíme nějakou dovyrobit ze sněhu.

Sestup z Wassertalkogelu na Gschrapkogel není příš prudký a terén není náročný. Mezi oběma horami je však sedýlko (z něj je focen tento obrázek) a tak se zdá, že výstup k bivaku by byl i z této pěkně zapotil..

Sníh je stále tvrdý a tak s odchodem nijak nespěcháme. Z vrcholu fotíme na sever všechny tři kotlinky, přes které jsme se trmáceli včera a snažíme se jižním směrem rozpoznat, kudy přesně půjdeme dnes. Sníh je tvrdý, prakticky se neboří, ale okolo skalek na vrcholu jsou dutiny, kam se člověk občas proboří až po pás. U severozápadní kotvy bivaku hledáme (a najdeme) geocache. I její knížka zatím nemá moc zápisů, o to cennější bude náš zápis. Mezitím se mraky v údolí rozpouští a my vidíme přímo na parkoviště v Mittelbergu, kde bychom měli zítra končit. Na vrcholu Wassertalkogelu ještě zhotovíme Lojza zhotovuje skupinové foto na vrcholu Wassertalgokelu nezbytné skupinové foto.

9:40 - Konečně začínáme sestupovat zasněženým jižním svahem Wassertalkogelu a sníh tak akorát začíná měknout. První část hřebene jde příjemně s kopce, část po sněhu, část po skalkách či pevných balvanech. Stejným terénem drobně vystoupáme na Gschrapkogel (3191m).

Jediný žebřík na celé dnešní části hřebenovky někde u Wildes Mannle. Jištěných úseků zde moc není, ale terén není zrovna snadný ani příjemný.

10:00 - Na Gschrapkogelu se zdržíme 20 minut (někdo fotí, někdo hledá kešku, ostatní se kochají). Pak už začne být terén nepříjemnější - sklon prudší, kameny jsou ostřejší, více zlámané a občas se lámou. Přechody ze sněhu do hlíny a štěrku jsou nepříjemně mokré a ujíždějí. Mraky, které ráno ležely jen v údolí, vystupují kolem nás i nad nás a občas nás zahalí.

Cestě nelze upřít, že je rozmanitá - přecházíme prakticky všechny druhy alpských terénů (ploché balvany, špičaté balvany, pokryté lišejníkem, sníh, šotolina, řetězem jištěné cesty přes skalky a dokonce i jeden slavný žebřík). Jen na pohodlný chodníček si musíme počkat. Cesta vede poctivě skoro neustále po hřebeni. Doleva (na východ) padají mohutná sněhová pole, která na hřebeni končí převějemi. Naštěstí nám žádné z nich neblokuje cestu, jako předloni pod Wilder Fraigerem, i když některá sněhová pole byla dosti vzdušná. Postupně přelézáme několik vrcholků s kótou na 3000m. Jeden z nich je nutno obejít západním svahem, tam se překonává jedna roklinka, ze které vede cesta jištěná řetězem. Na jiný se leze po zmíněném hliníkovém žebříku. Jiné jištění však na této hřebenovce není (a ani není potřeba). Nebezpečí tvoří spíše únavná chůze po velkých špičatých balvanech.

Sestupujeme z Wildes Mannle, před námi je Nordliche Pollesjoch, za kterým odbočíme doprava na zkratku 911a.

14:00 - Ráz cesty se mění po sestupu do Nordliche Pollesjoch. Zde přestáváme přelézat skalnaté vrcholky a konečně jdeme zase pohodlně po (nyní zasněženém) hřebínku. Zde by někde měla odbočovat značná cesta doleva do Pollestalu, rozcestník ale nevidíme, jen nějaké stopy od sněžnic. Za chvíli přicházíme k dalšímu rozcestí. Hlavní cesta 911 zde opět stoupá ke skalnatým vrcholům Polleskogelu a tenhle terén nás už omrzel. Proto uhýbáme doprava na "zkratku" č. 911a (Franz Auer Steig).

Po psích stopách do civilizace

V závěru 'zkratky' 911a je nutno vystoupat velmi prudký svah, který bývá i později v létě zasněžený. Odpoledne naštěstí nebyl sníh tvrdý a daly s do něj dělat stupy.

Cesta 911a bohužel vyžaduje sestoupat cca o 100 výškových metrů západním svahem a po chvíli je zase vystoupat zasněženým severním kotlem. Cesta dolů je celkem značena a tvoří ji znatelná pěšina, je však částečně pod sněhem a tak jdeme trochu naslepo. V nejnižším bodě cesty, kde je také nejméně sněhu, děláme přestávku na pozdní oběd (14:40 - 15:10).

Pak už je zase cesta pokryta sněhem, ale jsou v něm nějaké stopy. Vypadají na psí. Nekopírují sice očekávanou trasu značky, ale jdou velmi rozumně, vyhýbají se místům s měkkým sněhem a směřují tam, kam potřebujeme. Svahy kotle jsou pokryté hroudami ze spadlých lavinek a protože je v nich tvrdší sníh, vystupujeme diretisimou po trase jedné z lavin. Tyč značené cesty necháváme po pravé ruce - je na mnohem prudším svahu, kde se střídá sníh a skalky a kam bychom se možná ani neodvážili. V pozdějším létě je prý tato cesta dost náročná, protože zbylý sníh může být velmi tvrdý.

Na okraji kotliny se náhle rýsuje něco chlupatého. Vypadá to na psa. Za chvíli se u psa objeví i dva lidé a mávají na nás. První lidé za poslední dva dny. Když se vydrápeme na hranu (15:45), zjistíme, že po ní vede cesta 918 (Via Alpina) směrem k Pitztaler Joch. Vyšlapanou cestou ve sněhu a později vyšlapanou pěšinou v horské louce sestupujeme k chatě. Na jih jsou vidět pitztalské ledovce i s lyžařskými vleky a lanovkami (žádná z nich se nezdá být v provozu - letní lyžování se zde zřejmě neprovozuje).

Pohled zpět na dnešní část hřebenovky, zejména na závěr po 911a (Franz Auer Steig). Ten její začátek není tak prudký, teleobjektiv trochu zkresluje.

Cesta 918 (Via Alpina) z Pitzaler Jöchl na Braunschweiger Hütte.

Po dně údolí, do kterého sestupujeme, běží onen pes a za ním dva lidé - kratochvíle části personálu Braunschweiger Hütte. Nám do běhu úplně není, ale přesto sestupujeme svižně a důstojně. Mineme sněhové na dně doliny, odkud bere chata vodu a posledním krátkým sněhovým svahem přicházíme v 16:15 k chatě.

Braunschweiger Hütte

Braunschweiger Hütte a Wildspitze v pozadí.

Tato chata je větší a je tu živo. Když jsme sem ráno volali a chtěli si zarezervovat nocleh, odmítli nás s tím, že telefonické rezervace nepřijímají. Naštěstí pro nás místo mají i při našem příchodu. Chata je zrekonstruovaná a při rekonstrukci byla zřejmě trochu rozšířená. Nové interiéry se prolínají se staršími, ale zachovalými. Každý pokoj má kromě čísla i své jméno. Lagery jsou zde povětšinou rozděleny do menších místností, takže náš lager "Steinbock" pro 7 osob jsme měli sami pro sebe.

Sušárna je celkem velká, ale plnou kapacitu chaty nepojme, tak tak zabíráme poslední místa na sušiči bot (a že to boty tentokrát opravdu potřebují). Sprchy jsou dvě, sdílené pro ženy i muže (čeká se na chodbičce a svléknout se musíte až v té mokré komůrce), ale stojí jen 1 EUR za 90 sekund. Hospůdka je příjemná, obvyklý jídelníček je trochu zpestřen přírodním vepřovým řízkem. Protože je to náš poslední večer, trochu si zadebužírujeme - někteří kořalku, jiní štrůdl a sedíme až do 22h, kdy nás (na rozdíl od Sulzenau Hütte celkem slušně) pošlou spát. Večer se za okny přežene krátká přeháňka - jediný déšť naší výpravy, ale pak se zase ukážou hvězdy.

Pondělí 8.7. - sestup domů

Pěšina z Braunschweiger Hütte do Mittelbergu je pohodlná, údolí je ale pořáde ještě pěkně hluboko.

Loveckou stezkou do údolí

Přestože dnes nepospícháme, vstáváme v 6:30, protože spousta ostatních bergsteigerů už je na nohou a ty nohy dupou. Vůbec nepomáhá, že máme samostatný pokoj stranou od hlavního schodiště. Chata je přeci jen dřevěná.

I na pěšina do Mittelbergu je je občas 'jištěná', ale lana jsou spíše pro dobrý pocit, šlo by to i bez nich. V pozadí nákladní lanovka z Braunschweiger Hütte.

Venku je jasno, ale údolí Pitztal je přikryto pokličkou mraků. Slunce se zatím schovává za kopcem a všude je hromada rosy. Utíráme si jeden ze stolků na terase, kupujeme si teplou vodu na čaj a snídáme naše poslední zásoby. Nejsme sami, obdobně to dělá i nějaká německy mluvící skupinka. Terasa se postupně zaplňuje dalšími horaly, kteří se chystají nahoru, často chrastí ledovcovým vybavením. My půjdeme (bohužel) dnes už jen nalehko.

8:15 - Konečně máme vše vyfoceno, sbaleno a uchystáno a vyrážíme prudkým svahem směrem dolů. Po minutě je nám jasné, že se sněhem se ještě neloučíme, obouváme tedy návleky a sbíháme firnovými poli. Stezka vede cik-cak pěšinkou, ale dost z ní je pod sněhem a tak po botách sjíždíme sněhová pole. Pak sníh mizí a pokračujeme pěšinou, občas slézáme mezi balvany a nutno poznamenat, že i zde je občas cesta "jištěna" řetězem (zde ale spíš jen pro pocit, držet se není potřeba).

Hlavním údolím vede cesta pro rolby a pro lyžaře, kudy se v zimně jezdí od Mittelbergferneru. Než naše pěšinka sestoupí na tuto širokou štěrkovou cestu, potkáváme odbočku na "Jägersteig" a tou pokračujeme dolů. Pěšina není na naší mapě uvedená jako značená stezka, v terénu je ale značená dobře. Vede po východním svahu údolí drobnými roklinkami a skalkami a po chvíli začne být obrostlá azalkami.

Teprve v závěru cesty do Mittelbergu (silnička od dolní stanice lanovky) jsme narazili na krávy - narozdílo od Stubaiských Alp jsme ve vyšších polohách žádný dobytek nepotkali.

Shora vidíme, že ta druhá cesta nevede stále jen po štěrkové lyžařské magistrále, ale sestupuje pěšinou podél potoka, který spadá menšími vodopády na dno údolí. Nám jsou však azalky bližší, než vodopád a tak jsme za svou volbu rádi.

Kolem 10:00 se naše stezka napojuje na štěrkovou silnici u dolní stanice nákladní lanovky od Braunschweiger Hütte. Kolem se pasou krávy a po cestě chodí spousty lidí. Natáhneme kroky a cca v 10:20 jsme na veřejné silnici v Mittelbergu.

Silnice končí (neplaceným) parkovištěm pro cca 20 aut (plné není), další auta lze parkovat za mostkem u pensionu. Je zde také konečná autobusu. Jezdí cca jednou za hodinu, nám před chvílí ujel. Pokračujeme tedy pěšky po silnici. Jen co vyrazíme, podaří se nám stopnout nějaký mikrobus, který vezl nějaké turisty do Mittelbergu a jeden z nás se sveze pro auto.

Výpravu zakončíme kávou a koláčem v tom pensionu (jmenuje se jak jinak než Steinbock) a koupelí v říčce pod mostem - většina vody je svedena do vodní elektrárny, takže v říčce je jen trochu vody a je k ní příjemný přistup po balvanech a písku

Mittelberg - Praha

Odjíždíme dle plánu v 11:30, vracíme se stejnou cestou a nic mimořádného se neděje. Mnichov projíždíme opět přes centrum a žádná zácpa nás nepotká ani tam, ani na dálnici A9 při výjezdu z Mnichova. Se dvěma zastávkami dorážíme do centra Prahy kolem 18:15.

Závěry a zkušenosti

I začátkem července může zbývat v horách dost sněhu (oproti běžným "letním fotkám"). To rozhodně zpomaluje postup a samozřejmě zvyšuje riziko ztráty značené cesty. Zdá se nám ale, že prudké svahy a traverzy se ve sněhu jdou lépe, než v suti či hrubých kamenech.
Vzdálenosti se mezi rozeklanými hřebeny a štíty odhadují jinak - vrchol 3 kilometry vzdušnou čarou se nám při pohledu přes několik mohutných roklin zdál hrozně daleko.
Pokud ve vysokých horských polohách nejdete jen na vrchol, ale děláte nějaký přechod, hodí se mít s sebou dalekohled na hledání, kudy cesta v dálce pokračuje.
Přestože chataři jsou v horách doma, nelze se spoléhat, že od nich získáte upřesňující informace o aktuálním stavu cest, sněhu apod.

Odkazy

Články a průvodci

Der Mainzer Höhenweg: Oficiální DAV info, pár ilustračních fotek
Lov v Ötztalských Alpách: Cestopis a samostatná fotogalerie těch dvou chlapíku, co jsme je potkali pod Hohe Geige.
Geigenkamm: Cestopis a samostatná fotogalerie několika Čechů, kteří šli celý dlouhý hřeben nad Pitztalem, spali několikrát ve stanu a Mainzer Höhenweg byl až závěrem jejich cesty. Oni jediní měli asi tolik sněhum, co my.
Mainzer Höhenweg: Fotoreportáž (fotka a odstavec textu) celé Mainzer Höhenweg od jednoho Dána (psáno anglicky). Šel celou cestu sám, měl méně sněhu, než my.
Mainzer Höhenweg Overview: Heslovitý popis cesty (ne osobní reportáž) s několika fotkami, časovými údaji, převýšeními, upozorněními na nebezpečná místa.
Mainzer Höhenweg: Německy psaný dobrý průvodce s názornými obrázky a s několika radami (vzdušný výstup, firnová pole chtějí mačky - firnové pole bylo pokryté sutí a klouzalo, lepší by byl sníh). Také píše o výhodách a nevýhodách alternativní cesty 911a. Bohužel je z období, kdy bylo mnohem méně sněhu a tak zde cesta vypadá úplně jinak.
Mainzer Höhenweg on Hikr: Kratší německý popis cesty s dobrou a komentovanou fotogalerií; v souhrnu píše, že mačky se hodí, ale lano, sedák či cepín nejsou nutné.
Z chaty Rüsselheimer Hütte na Hohe Geige: Heslovitý popis cesty na Hohe Geige s obrázky trasy - bohužel zrovna neobsahoval fotku místa, kde jsme zabloudili. Zde se také píše, že "Normal Weg" je snazší.
Výstup na Hohe Geige - druhý pokus: Krátká reportáž o výstupu na "Vysoké housle" za 1 den. Mimo jiné díky ní jsme se rozhodli náš výstup vzdát, věděli jsme, že je před námi ještě nemalý kus cesty.
Výstup na Wassertalkogel z Mandarfenu (nouzovou cestou): Heslovitý popis cesty, cesta je naznačena červenou čarou na několika fotkách. Zapomněli jsme si ji vytisknout, ale naštěstí jsme popis nepotřebovali.

Chaty

Rüsselsheimer Hütte
Rheinland-Pfalz-Biwak - stučný letáček o bivaku
Braunschweiger Hütte

Mapy a další informace

http://www.bergfex.cz/sommer/pitztal/: Úžasné mapy - Turistický web "Bergfex" má v horní části integrované Google-maps s vrstvou turistických map včetně značených cest.
POZOR: Na první pohled není mapa na stránce vůbec vidět. Stačí však kliknout na "Karte einblenden" v pravém horním rohu stránky a pak ještě na "Vollbild" a mapa se roztáhne na celou obrazovku.
http://www.snow-forecast.com/resorts/Neustift/6day/mid: Předpověď počasí, která celkem sedla (je sice pro vedlejší údolí - Solden, ale to je kousíček).
http://www.yr.no/place/Austria/Tyrol/Mandarfen/: Norská předpověď počasí, kterou používáme pro celou Evropu se i zde celkem trefila, i když s deštěm byla trochu pesimističtější, než realita.
http://mouse.rebex.cz/travel/gallery_slim.aspx?folder=Pitztal2013: Komentovaná fotogalerie k této výpravě.
http://mouse.rebex.cz/travel: Fotky z dalších Myšákových horských cest.

Výřez mapy Alpenvereinu 1:25 000 s vyznačením naší trasy a dalšími popisky: