Großvenediger 2017 - popis cesty

Psát cestopisné články nad rámec komentované fotogalerie je dřina. Přestože jsme si letos vybrali profláklý cíl - Grossvenediger ve Vysokých Taurách, cestopisný článek si neodpustíme. Kvůli aklimatizaci a kvůli obavě z davů jsme nechodili po nejfrekventovanějších cestách a o některých z nich se toho na internetu moc nepíše.

Středa 5.7. - džunglí a savanou

Rok od roku jsme pohodlnější, a tak jsme si o spaní pod mostem či v kanceláři nechali jen zdát. První noc letos trávíme hezky doma v postýlkách (jen Lojzík v půjčené postýlce u Myšáků) a vyrážíme ve středu v 7h ráno z Černošic. Cesta jde dobře dokonce i kolem Mnichova a dle plánu jsme ve 14h v městečku Hinterbichl (1320m) na konci panenského údolí - Virgentalu. Parkuje se zde (zdarma) podél celé silnice. My našli místo na malém parkovišti u konečné autobusu. Hned vedle jsou schody k řece (nástupní místo kajakářů), což slibuje koupel při návratu z hor. Klidně bychom si ji dali i teď, protože i když předpověď počasí věštila na odpoledne přeháňky a bouřky, zatím jen praží slunce a je dusno.

Právě jsme vyrazili od konečné autobusů v Hiterbichlu. Údolí doprava vede na Johanishütte, my půjdeme hlavním údolím rovně.

Paralelní údolí

Klasický výstup na Grossvenediger vede údolím stoupajícím přímo z Hinterbichlu na Johannisshütte. Tam vás může vyvézt i místní taxi-mikrobus. Tuto cestu jsme zavrhli - nechceme se trmácet nahoru po mikrobusové silničce ani spát na frekventované chatě.

Cesta se konečně vyhoupla z modřínového lesa a vine se mezi horskými pastvinami.

Ve 14:40 proto vyrážíme na první úsek cesty po hlavní silnici dál údolím Virgental. Je rozpálená a my se těšíme na trochu stínu či závan horského větříku. V 15:00 jsme v usedlostí Ströden (1420m), kam se ještě smí dojet autem (placené parkoviště 6 EUR / den). U parkoviště chvíli hledáme značku. Je potřeba projít usedlostí, přejít přes mostek a pak teprve odbočit doprava.

Mostek a za ním plochá část údolí pod chatou.

Krásně bouřící potok v poslední serpetině při výstupu na chatu.

Výstup údolím Maurertal rozhodně není "trmácení se po silničce pro mikrobus":

Nejprve procházíme lanovým parkem. Ten je vystavěn ve svahu, takže všude sviští malí Rakušáci na lanovkách.
Pak se po horské silničce stoupá k několika hospodářstvím. Před mostkem nacházíme u skály geo-kešku plnou myší.
Za usedlostí už cesta prudce stoupá a asi po kilometru slepě končí u potoka.
Kousek před koncem cesty z ní odbočuje pěšina přes pastvinu a pak dál cik-cak modřínovým lesem. Mysleli jsme, že modříny poskytnou nějaký stín, ale dýchá z nich jen dusno jako v džungli. Hluboko pod námi hučí bystřina, která spadá dolů vodopádem - a jeho výšku musíme nastoupat.
Zhruba v 1900m konečně opouštíme les a pastvinami mezi kravami stoupáme dál nahoru.
Stoupání se zmírňuje a za chvíli jsme ve svěžím plochém údolíčku. Přes potok vede mostek a z něj už je vidět náš cíl - Essener-Rostocker Hütte.
K chatě se dá dojít buďto diretissimou po prudkém morénovém hřbítku, nebo trochu delší cestou podél potoka. Tu volí většina z nás a je odměněna pohledem na bělostnou bystřinu, prudce poskakující po kamenech po celé šířce údolí.

Na chatu (2208m) přicházíme v 17:45, tedy po 3 hodinách. Cestou jsme dělali jen krátké přestávky, ale díky vedru jsme nešli žádným super tempem.

Gastronomie na Essener-Rostocker Hütte

Essener-Rostocker Hütte

Essener-Rostocker vznikla skutečně spojením dvou chat - Essenské a Rostocké. Ani tak není supe velká. Obsluha rozhodně není nepříjemná, jak psali jinde. Spíše standardní. Místa máme v suterénním lageru asi pro 20 lidí (naštěstí poloprázdném). Kromě paland (některé jednomístné u zdi, jiné propojené letiště) je tam i stůl a několik židlí a poliček a nějaké šňůry na pověšení prádla. Problémem jsou matrace, na kterých naši alergici kýchali a smrkali celou noc. Asi byly plné roztočů - nevypadaly nijak špinavě ani nesmrděly.

V lageru je několik zásuvek na dobití mobilu, ale signál se musí horko těžko lovit za chatou. Sprchy jsou za poplatek a některým z nás se nepodařilo teplou vodu vyčarovat ani po vhození mince.

Na jídelním lístku je několik jídel a mnoho variant polévek. Kromě klasických párků a nudlí do polévky dávají i kusanec těsta tak velký, že v misce už nezbyde moc místa na polévku. Porce hlavních jídel jsou velké, někteří z nás je nebyli po únavě z horkého dne schopni sníst. Vodu na ráno do termosky kupujeme za obvyklou cenu 2 EUR za litr.

Někteří z nás se jdou po večeři ještě podívat k blízkému jezírku Symonysee. To ale zklamalo - je celé šedivé, bahnité břehy a voda také nic moc.

Čtvrtek 6.7. - 1400m nahoru s mezipřistáním

První část cesty do Türmljochu vede plochým údolím podél Mauerského potoka

Přes Türmljoch na Johannishütte

Večer a v noci nás deště dohnaly a pěkně vyčistily vzduch. Podle předpovědi mají být přeháňky, ale ráno je jako vymalované. Snídáme jako obvykle z vlastních zásob před chatou je celkem frišno.

Pohled zpod Türmljochu na hřebínek, po kterém půjdeme na Defregger Haus. Venediger není vidět, je za levým okrajem snímku.

V 7:30 vyrážíme po pěšině směrem Türmljoch. Přejdeme po mostě jeden z mohutných potoků a po krátkém výstupu mezi balvany pokračujeme plochým údolím po pravém břehu druhého potoka. Sedlo Türmljoch vidíme brzy po pravici, ale cesta ne a ne k němu odbočit - brání nám potok. Teprve asi po kilometru je most, přes který přejdeme a vracíme se kousek zase zpět po levém břehu. Pak už se cesta stočí doleva do stráně a začínáme stoupat. Celkem pohodlná a zřetelná pěšina se vine serpentinami horskými loukami a skalkami a zanedlouho (někteří po notné dávce funění) jsme v sedle.

Hlavní údolí od Johannishütte (schovaná vlevo od parkoviště ve spodním okraji snímku) dolů do Hinterbichlu

V sedle (2790m) se zdržíme skoro hodinu (9:15-10:10). Je několik mohyl a také několik svišťů, kteří nás obchází a pozorují z okolních kamenných svahů. A hlavně je tu odbočka na skálu Türml (2845), na kterou vede ferrata. Jeden z nás si ji narychlo vylezl alespoň do půlky (a také jen s polovičním vybavením). Pak už byla vzdušnější a bez ferratové brzdy bylo příliš riskantní pokračovat.

Kaňon s Dorferským potokem z místa, kde potok teče pod zemí. Na obzoru ledovec a na něm Rainerhorn. Pod ním půjdeme zítra na Venediger.

Sestup ze sedla jde opět pohodovou pěšinkou. Na mělko brodíme či přeskakujem pár potoků a občas slalomaříme bahnitou hlínou. Ale jinak nic obtížného. Kus pod sedlem se otevírá výhled na Mulwitzský ledovec, po kterém (doufejme) zítra vystoupíme až na Venediger (viz obrázek vpravo šikmo nahoře).

Cestou dolů míjíme ovčáka, který se po naší pěšině snaží vyhnat malé stádečko ovcí nahoru. Za hodinu (v 11:15) jsme v údolí a překračujeme hlavní potok po skalním, přirozeném mostě (viz obrázek vpravo šikmo dole). Potok v hluboké rokli se na 10m změní v ponornou řeku.

Kousek za potokem je rozcestí směrem vzhůru k Defregger Hausu, ale my sestoupíme ještě kousek dolů údolím a dáme si mastňáckou přestávku na terase Johannis Hütte. Chata rozhodně není plná, jak píšou v jiných cestopisech. Po dohodě s chatařkou si ke koupenému pivu na stolech rozbalíme svoje jídlo. Jen nesmíme vreckovým nožíkem proříznout ubrus. Na záchodě doplňujeme pitnou vodu.

Závěr hlaní výstupové cesty na Defreggerhaus (foceno od chaty)

Výstup na Defreggerhaus

Ve 12:30 se vydáváme zase na cestu. Tu tvoří zřetelná a udržovaná pěšina, která vytrvale stoupá horskými loukami. I v této výšce je nepříjemné vedro. Ve 14:30 děláme asi čtvrthodinovou přestávku u jezírka ve výšce 2700m. Odtud už je vidět na chatu a je ještě dost vysoko nad námi. Odtud je cesta trochu prudší, louky končí a jde se po kamenech. V závěru i přes malá firnová pole. A vzduch už je konečně chladnější. V 15:30 jsou nejrychlejší z nás u chaty, poslední dorážejí v 15:45.

Prima cimra ve 2962m

Defregger Haus nám k srdci moc nepřirostl. Na chatě je znát, že je vysoko a těžko dostupná (i když zásobovaná kvalitní lanovkou). Vybavení je takové zašlejší, ale není to ta starožitná krása, jako třeba na loňské Berliner Hütte. Přestože máme rezervaci na lager, chatařka nám nabízí raději pokoj (cenový rozdíl není moc velký). Chata nepatří AlpenVereinu, ale poskytuje slevy členům jiných spolků (včetně KČT). Bohužel na žádnou z nich nárok nemáme. Pokojík je uspokojivý, postele už ne tak zcela. Jsou plné prachu, některé kratší než my a jedna je vyztužená prknem tak, že člověk spí na hrbolu. Po reklamaci to chataři vyřešili zapůjčením další matrace. K večeři je výběr jen ze dvou jídel (a několika polévek). A jakákoliv objednávka se platí předem, což značně zpomaluje obslužnost. Navíc nás ta nedůvěra trochu uráží a hlavně: kam by odsud lidé utekli? Na chatě sice není pitná voda, ale hned vedle chaty (na cestě k Venedigeru) je sněhový potůček svedený do roury, odkud bereme celkem obstojnou pitnou vodu.

Večerní pohled na údolí pod Defreggerhausem

Je krásný podvečer a máme hodně času na rozmýšlení dalších cest. Nakonec (kvůli nejisté předpovědi počasí a našich horších dojmů z chaty) zamítneme původní plán strávit zde dvě noci. Raději se z Venedigeru vrátíme nejkratší cestou vrátíme na chatu a budeme pokračovat přes sedlo Wallhorner na Eisseehütte. Na chatě není signál, tak musíme rezervaci provést z chatařova telefonu. Jinde to pro nás udělali zdarma, tady chtějí 1 EURO za hovor (asi satelitní telefon). Stále si nejsme jistí, jak schůdná je cesta přes sedlo Wallhorner. Chatařka (jak to bývá) neví nic. Ale naštěstí nás odkáže na horského vůdce, který je tu s jednou skupinou. Ten nám celkem ochotně sdělí, že sedlem občas chodí (naposledy před dvěma týdny) a že to není úplná procházka, ale zase nic těžkého. Prostě "eine schöne alpine Tour". Pak nám detailně (a dobře) poradí, kudy přejít ledovec a nabádá nás, ať to stihneme před polednem, protože zítra odpoledne by to viděl na bouřku.

Pátek 7.7. - Dobytí Grossvenedigeru

Nahoru udýchaný choďák

V 7 ráno vyrážíme z Defreggerhausu

Horského vůdce jsme úplně neposlechli a vstáváme "jen" v 6:00. Přestože celou noc i ráno mělo být jasno, v noci se přehnal liják a ráno je polojasno kupovitou oblačností. Snídáme klasicky před chatou z vlastních zásob a koupené teplé vody. Pár věcí si necháváme v botárně (ta je zde VELMI stísněná) a v 7:10 vyrážíme v "plné polní" vstříc ledovci.

Celá chata stojí na hřbítku mezi dvěma údolími. Tím východním jsme na chatu včera nastoupali. V něm leží ledovec "Ausseres Mullwitzkees" a přes něj chceme jít odpoledne. Na Venediger se jde přes "Inneres Mulwitzkees", který se plazí údolím západním. Prvních 20 minut tedy stoupáme úbočím toho hřebínku. Je to celkem zřetelná a občas i značená stezka suťovým svahem. Pak se vyhoupneme na samotný hřebínek a cca po 100 metrech podél kamenných mohyl přicházíme k jedné výrazné mohyle a rozcestníku. Odtud sestoupíme jen pár desítek metrů druhým svahem a jsme na ledovci.

Pohled na ledovcovou cestu k Venedigeru, foceno od místa nástupu na ledovec. Venediger je za tím sněhem pokrytým vrcholkem vlevo, kdežto vpravo vévodí Rainerhorn.
Ve stínu vlevo od něj je vidět větší lanové družstvo, které vyráželo o hodinu před námi.

Nástup na ledovec je snadný, pěšina suťovým svahem prostě jen přejde ve firnové pole. Pokud nemáte problém chodit v mačkách po suti, nazujete si je už na hřebeni u rozcestníku. Na sněhovém svahu je to poněkud svažité, ale zvládnout se to dá. Cca 20 minut se tu navazujeme na lano a v 8:00 pokračujeme po jasně vyšlapané pěšině firnovým polem na ledovec.

Cesta nejprve příliš nestoupá, je potřeba přetraverzovat celkem ploché, svažující se údolí. Stoupání začíná asi po půl kilometru, kde ledovec spadá ze sedla Rainertörl mezi skalnatými vrcholy Hohes Aderl a Rainerhorn. Je polojasno, a tak vidíme, kudy se cesta vine. Několika serpentinami se šikovně vyhýbá zřetelným trhlinám. Na vlastní žádnou trhlinu nepotkáváme, ale samozřejmě pod námi nějaká může být. Do sedla je to 300 výškových metrů a slabší z nás už těžko chytají dech, takže děláme časté přestávky. V sedle Rainertörl (3400m) jsme cca v 9:00.

Máme za sebou prudký sněhový svah a jsme kousek pod předvrcholem Venedigeru.

Pokračujeme po ledovcovém plató. Uprostřed je zřetelná tyč s rozcestníkem. Kříží se tu naše cesta na Venediger s cestou na Prager Hütte a s cestou na blízký Rainerhorn. Ten vypadal na mapě jako snadný a rychlý ledovcový vrchol. Snadný asi bude, ale kopec to odtud není zanedbatelný. Naše cesta vede celkem přímočaře k Venedigeru a čím dál prudčeji stoupá. Nejprudší svah zdolává několika serpentinami (viz obrázek vpravo). V 3600m se zprava připojí asi nejpoužívanější výstupová cesta z Pragerhütte a za chvilinku jsme na celkem plochém předvrcholu. Je 10:00. Zde se v pohodě mohou vyhnout dvě tři lanová družstva a je tu možné si i nechat batohy. Čeká nás posledních pár desítek metrů přes trochu ostřejší hrb, za kterým je proláklina a pak už hlavní vrchol. Po cestě přes hrb se bohužel pomalu trousí celkem velká skupina lidí. Vyhýbat se tam s nimi nemůžeme, a tak čekáme a smutně koukáme, jak se k vrcholu stahují mraky.

Prožitky na vrcholu i pod vrcholem

Vrcholové foto na Grossvenedigeru, v pozadí severní údolí (my šli od jihu)

Hřebínek přes "hrb" není úplně ostrý a sníh na něm je pevný. Ale srázy po obou stranách jsou hluboké a prudké a leckomu nahánějí strach. Zůstáváme navázaní na lano, i když jsme si vědomi, že na případný karambol (narozdíl od pádu do trhliny) nejsme natrénovaní. Ke karambolu však nedojde a v 10:10 stojíme na Gross Venedigeru, 3660m. Z našich rakouských výletů jsme zatím nejvýš, vyšší byl jen Myšákův Mt. Blanc a pár Lojzových švýcarských kopců. Mraky se kolem vrcholu rychle honí. Trochu ještě vidíme do údolí, uděláme pár fotek, ale na velké kochání to není.

Tady na ledovci je nejlepší signál. No, nevužijte to...

Přístupový hřebínek se začíná zahalovat mrakem, a tak z obavy ze zhoršení počasí rychle šupeme zpátky dolů. Na ledovcovém plató nad Rainertörl se však zase vyjasní a tak si dáváme chvíli pauzu. Přitom zjistíme, že je tu kvalitní mobilní signál, takže voláme či píšeme domů. Kdoví, kdy se zase dostaneme do spojení se světem.

V 11:30 opouštíme ledovec a drápeme se suťovou pěšinou na hřebínek. Obloha mezitím zase zšedla a když chvíli před 12:00 přicházíme k chatě, spustí se liják. Výstup a sestup klasickou cestou nám tedy trval dohromady 5 hodin. Přestávky byly krátké, ale celkové tempo díky slabším jedincům pomalejší.

Die Scharte (Wallhorntörl)

Původní plán "vyzvednout si věci z botárny a honem pokračovat" nevyšel. Do chaty zrovna dorazila početná skupina Italů a vstup do botárny celkem blokují. Rozhodně není kde si v suchu přebalit batohy, než vyrazíme do deště. Stahujeme se tedy do restaurace a abychom neseděli na sucho, dáváme si něco k jídlu či pití. Místní würstelsuppe je opravdu zvláštní. Déšť sílí, Italové vzdávají vrchol a naštěstí se nepřesouvají do hospody, ale do lageru. V klidu dojíme a jdeme se dobalit do prázdné botárny s plánem, že přeháňka brzy skončí. Ve 13:00 je opravdu po dešti a tak honem vyrážíme, než se přižene další.

První část cesty od Defreggerhausu jdeme celkem na slepo. Cíl (Wallhorntörl) je zatím dobře vidět.

Výchozí úsek cesty je trochu značený, ale značky se brzy ztrácejí v terénu. Potkáváme ještě pár mužiků, ale některé jsou falešné - okolo chat lidé staví mužiky jen tak pro zábavu. Snažíme se jít po nevýrazném plochém hřebínku (viz obrázek vpravo), který vede paralelně vpravo od hlavního hřebene, po němž jsme dopoledne přišli z Venedigeru. Mezi ním a námi se otevírá kotlina plná sněhu. Přemýšlíme, kdy do ní sejít, ale nakonec dojdeme skoro až do čela hřebínku a tam lehkým lezením sestoupíme na ledovec, do kterého se hřebínek zanořuje. Tedy trochu severněji, než je značená cesta na mapě. Mezitím vysvitne slunce, a protože je poledne, udělá se pěkný pařák. Tohle drobné bloudění a navazování na lano nám sebralo dost času, už je 14:10.

Začátek cesty přes Ausseres Mullwitzkees, Scharte už je vidět lépe

Sníh na ledovci je skoro odtátý, takže v mačkách se jde celkem dobře. Ledovec mírně klesá a máme namířeno do hlavního údolí přibližně do míst, kde ledovec tvoří čelo (a kus pod ním končí a přechází v kameny). Tentokrát už v podstatě kopírujeme cestu dle mapy. V ledovci je několik drobnějších, ale díky chybějícímu sněhu jsou dobře vidět a jdou překročit či obejít. Po ledovci se jde dobře. Do hlavního údolí je to trochu strmější, ale nic nebezpečného ani náročného. Ve 13:30 jsme dole a čeká nás výstup čelem ledovce do pravého svahu. I ten je celkem snadný, i když se nejde jen po ledovci, část je po sněhu a skalkách. Už dobře vidíme scharte, vedou k ní i nějaké stopy. Spěcháme, protože se začíná zase zatahovat.

Svah je prudší a prudší, už nejdeme po ledu, ale po sněhu. Právě, když ve 14:45 dojdeme na hranici mezi sněhem a suťovitým svahem, spustí se další liják. V dálce dokonce zahřmí. Protože další cesta je jištěna ocelovým lanem, nemůžeme v potenciální bouřce pokračovat dál. Balancujeme na hraně mezi sněhem a suťovým svahem, odkládáme mačky a cepíny a v bundách či pláštěnkách čekáme s nadějí na konec přeháňky.

Spodní část jištěné cesty do Wallhorntörl jde prudkým svahem suti a zeminy. Ten nejprudší (skoro kolmý) nástup nad ledovcem není na snímku zřetelně vidět.
V pozadí celý ledovec, který jsme přešli. Defreggerhaus je vidět v horní části snímku uprostřed.

Po víc než půl hodině naštěstí opravdu přestává pršet. Počkáme ještě chvíli pak se radíme, kudy dál. Cesta je jištěna dvěma lany (ocelové a syntetické) a nástup je velmi prudký. Terén je přitom nepěkný: jemná (po dešti změklá) suť promíchaná s velkými kameny a občas větší kus skály. Nejšikovnější z nás se vydává na průzkum bez batohu a zjišťuje, že po 5 metrech nejprudšího nástupu už je cesta lepší - jen prudce stoupající pěšina sutí a skalkami. Navíc se dá prusíky navázat na to syntetické lano a mít je jako provizorní jištění na nejprudší úsek. I tak je potřeba těm méně šikovným přenést kousek batohy. Tyhle čachry nám zaberou další půl hodinu, ale pak už do jde velmi snadno a v 16:15 jsme v sedle Wallhorner Törl (3045m).

Jedno z jezírek na cestě z Wallhorntörl. U něj se trochu ztrácí značka - my pokračovali úžlabinou doleva, ale cesta vedla hřebínkem vpravo.

Obloha se zase zatahuje, a tak rychle zahajujeme sestup. Cesta je tentokrát dobře značená a jde o celkem pohodlnou pěšinu sutí a kamenolomem k jezírku pod sedlem. Za jezírkem se značka trochu ztrácí a na chvíli se ztrácíme i my. Zde pomohou Mapy.cz, díky kterým se bez vracení zpět na značenou cestu zase napojíme. A pak zase dolů, nejprve suťovými svahy, později už trochu travou porostlými a ovcemi zabydlenými.

Kolem 17:00 jsme ve výšce 2700m a v údolí vlevo zahlédneme jezero Eissee (odtud žádný skvost). Dál už cesta sestupuje do plochého údolí, které tvoří potok z Eissee vytékající. V údolí se rozlévá v písčitou mělčinu na jejímž konci cesta potok překonává po mostě z několika rour. Za jarního tání to bude spíš brod. Za mostkem se napojujeme na vycházkovou cestu od Eissee a po ní je to už jen 15 minut prakticky po vrstevnici k chatě. Je 17:45.

Pohled z terasy Eissee Hütte do údolí, kterým budeme zítra sestupovat

Eissee Hütte (2521m)

Chata je malá, ale útulná. Je zařízená asi spíše na lidi, kteří přišli po vrstevnici nebo z údolí. Nemá žádnou sušárnu, takže mokré věci a mačky necháváme v malé vstupní chodbě. Na terase fouká a hrozí déšť. Lager asi pro 10 lidí je větší pokoj s palandami. Sprcha naštěstí funguje dobře a je zadarmo. K večeři mají jen jedno jídlo (karbanátky s bramborem), vegetariánům umí udělat těstoviny. Terasa má nádherný výhled do údolí (viz fotku vpravo), ale počasí nám nedovoluje tam dlouho pobýt. Je na ní jediné místo, odkud by prý možná mohl být mobilní signál. My ho nezachytili ani tam.

Jeden z mohutných potoků, podél kterých sestupujeme od Eisseehütte

Sobota 7.7. - sestup

Probouzíme se do mraku, větru a mrholení. Snažíme se snídat v zádveří, ale pořad přes nás chodí hosté. Pak přestává pršet a přesouváme se na terasu. S pobavením sledujeme, jak chatař převáží bednu od lanovky (asi 50m) k chatě na speciálním pásovém vozítku. V 8:00 jsme sbalení a vydáváme se dolů.

Zde se boční údolí od Eissehütte zužuje a ústí do hlavního údolí Virgental

Chata stojí na svahu v čele údolí. Do kterého sestupujeme po klikaté pěšině. Nejen středem údolí, ale i z obou bočních svahů spadají do údolí vodopády či prudké bystřiny. V 9:00 jsme na dně údolí a po pravém břehu potoka (nejprve po pěšině, pak po silničce) mírně sestupujeme až do soutěsky, do které se ploché údolí zužuje (viz obrázek vpravo). Za soutěskou ve výšce 2000m je dřevěný most a zde se v 9:40h loučíme s horami. Za zády máme údolí s vodopády a Eissee Hütte, pod Virgental s domy a farmami městečka Prägraten.

Sestup pastvinami Virgentalu do Hinterbichlu

Kousek za mostem hledáme odbočku doprava na strmou zkratku přímo dolů do Prägratenu. Začíná jako široká polní cesta, ale ta po padesáti metrech končí a vlevo z ní odbočuje prudká pěšina s občasnými schody z plochých balvanů. Celkem zátěž na unavené nohy a po dešti to pěkně klouže. Po čtvrt hodince jsme na rozcestí, kde opouštíme Prägratenskou diretissimu a pokračujeme doprava po celkem vrstevnicové Weisachweg. Ta mírně klesá dolů pastvinami přes spoustu plotů a vrátek (viz obrázek vpravo). Jak klesáme, začíná být pěkné vedro. Chvíli jdeme i lesem, ale moc chládku nedodá. Nakonec se po úzké pěšině prosmykneme kolem skalního ostrohu a seběhneme na silničku z Johannishütte. Po ní už je to jen pár set metrů k vodnímu mlýnu v centru Hinterbichlu a v 11:20 jsme u auta.

Je vedro skoro stejné jako při našem příjezdu, takže koupel v řece pod parkovištěm bodne. Proud je prudký, na plavání to není, ale smočit u břehu se dá komfortně. Ve 12:00 odjíždíme a Lojza v pohodě stíhá poslední Jančurův spoj v 19:00 z Prahy do Jihlavy.

Závěry a zkušenosti

Už víme, že od chataře se moc informací o stavu cest v okolí nedozvíte, ale když je nablízku horský vůdce, vyplatí se zeptat.
V posledních letech jsme chodili po ledovcích pokrytých sněhem. Letos jsme si užili i ledovce bez sněhu a v mačkách se po něm jde lépe než po firnu.
Proměnlivá oblačnost umí být na horách opravdu proměnlivá. Od bouřky po jasné modré nebe a zase zpět nemusí uplynout ani hodina.

Odkazy

Články a průvodci

Grossvenediger z Hinterbichlu: Český cestopis na Grossvenediger přes Defreggerhaus
Outdoorforum - diskuse "Grossvenediger": Diskuse s několika kusými informacemi o možnostech výstupu, noclehu
Das Wallhorntörl- Übergang vom Defreggerhaus zur Eisseehütte: Jediný článek s alespoň nějakými fotkami, který jsme našli o cestě přes sedlo Wallhorntörl.

Chaty

Essener Rostocker Hütte: Férový web se všemi potřebnými informacemi, navíc odpovídají skutečnosti.
Defreggerhaus: Nemá vlastní web a vůbec jsou informace kusé. Trochu pomůže i záznam z Alpy.net
Eissee Hütte: Web je sice krásný, ale nejsou na něm ceny. Ty lze nalézt třeba zde.

Mapy a další informace

Bergfex: Úžasné mapy - Turistický web "Bergfex" má v horní části integrované Google-maps s vrstvou turistických map včetně značených cest.
POZOR: Na první pohled není mapa na stránce vůbec vidět. Stačí však kliknout na "Karte einblenden" v pravém horním rohu stránky a pak ještě na "Vollbild" a mapa se roztáhne na celou obrazovku.
Snow Forecast: Předpověď počasí, která celkem sedla (je sice pro hlavní Matreiské údolí vč. Grossglockneru na východě, ale to je kousíček).
http://mouse.rebex.cz/travel/gallery_slim.aspx?folder=Venediger2017: Komentovaná fotogalerie k této výpravě.
http://mouse.rebex.cz/travel: Fotky z dalších Myšákových horských cest.

Výřez mapy Alpenvereinu s vyznačením naší trasy: