Stubai 2011 - popis cesty
Po úspěšné loňské výpravě do Lüsens jsme se rozhodli vyrazit znovu do Stubaiských Alp. Stubaiky znovu zvítězily nad ostatními návrhy díky dobré dostupnosti z Čech, dostatku chat a možnosti projít se po sněhu i ledovci. Letos je cílem hraniční hřeben s Itálií s vrcholy Wilder Freiger a Wilder Pfaff a také s dost vysoko položenou chatou Müller Hütte (3148m).
Po zkušenostech z loňska se snažíme cestu naplánovat tak, aby bylo víc prostoru na aklimatizaci a měli jsme větší časové rezervy na denní pochody. Také s sebou bereme méně chleba :-)
Tento text i odkazované fotografie se snaží o faktografický popis výpravy - osobní zážitky, dojmy a postřehy najdete v komentované fotogalerii.
Sobota 2.7.
Praha-Ranalt
Kolem 15:30 vyrážíme z jihu Prahy pres Rozvadov, Mnichov a Garmisch-Partenkirchen na Innsbruck. Přespat chceme někde u silnice "až dojedeme do hor". Mezi Garmishem a rakouskými hranicemi by se pár míst na spaní našlo, ale je ještě brzy. Pak následuje slalom Insbruckem (nechtěli jsme kvůli těm pár km kupovat rakouskou dálniční známku), prudké stoupání Brenerským údolím a mírnější stoupání Stubaiským údolím. Stubaiské údolí je dlouhé a střídají se malebné vesničky (samý pension) a pastviny. Takže jsme nakonec dojeli až na cílové parkoviště kousek ze osadou Ranalt u odbočky z údolí na Nürnbernger Hütte.
Parkoviště není značené (a tudíž ani placené), ale vypadá legálně. Pojme odhadem 20-40 aut a my ho nalezli zčásti plné. 200m dále po silnici je mostek nad bystřinou, kde se dá solidně umýt (u parkoviště teče jen drobná stružka). U parkoviště je i zastávka autobusu (jezdí po půl hodinách). Kolem parkoviště moc rovných plácků na spaní není. Nakonec se ukládáme na travnaté turistické cestě a doufáme, že nás turisti ráno překročí. Je polojasno, jsou vidět hvězdy a celkem chladno (cca 5 stupňů).
Neděle 3.7.
Nedělní výlet na Nürnberger Hütte
Probouzíme se kolem 7:30 a na parkovišti je celkem rušno. Než vstaneme, sbalíme se a nasnídáme, přijede několik aut a osádky vyráží před námi. Na cestu se vydáváme v 9:15, je zataženo, vlhko, ale neprší.
Cesta z parkoviště se prudkou pěšinou napojí na středně stoupající silničku, která končí u usedlosti Bsuchalm. Je tu hospodářství (snad i hospoda), zvonička s pěkným poselstvím na cestu (viz obrázek vpravo) a také spodní stanice nákladní lanovky na Nürnberger Hütte. Pak už se přejde pár (obsazených) pastvin a pokračuje se po pěšině, která serpentinami šněruje prudce vzhůru kosodřevinou do dalšího patra údolí.
Pěšina pokračuje šikmo svahem hlavního údolí, míjí několik vyhlídkových laviček a začíná být vidět Nürnberger Hütte. Pak se chodník zařízne do prudkého skalního ostrohu a za ním už je jen pár set metrů k Nürnberger Hütte. K chatě přicházíme chvíli před 12:00.
Trefili jsme se do dne, kdy se slaví výročí 125 let chaty a u té příležitosti se právě koná na jižní terase chaty bohoslužba. Proto ti Rakušáci z parkoviště tak metelili - my stíháme až závěr. Bohoslužba je ekumenická (jeden farář katolický bílý, druhý protestantský černý) a místo varhan hrají 4 chlapíci na alpské rohy.
Po bohoslužbě se jdeme nahlásit (rezervovali jsme se týden předem mailem) a ubytovat. Chata je uvnitř zařízena příjemně bez zbytečných renovací stylem "co funguje, nevyhodíme". Dostáváme "soukromý" lager s výhledem do údolí ;-), takže celkem přepych. Dozvíme se také, že večeře je "přesně v šest", ani dříve, ani později.
Aklimatizační výstup pod Mairspitze
Původně jsme se chtěli projít jen k sedlu Niederljoch (na cestě mezi Nürnberger a Sulzenau Ht.), ale cesta je vidět už od chaty, jen samé serpentiny rovnoměrným skalnatým svahem. A tak se chvíli po 13:00 vydáváme do trochu vzdálenějšího sedla pod Mairspitze. Cesta stoupá šikmo svahem a střídá se přechod balvanů s pěšinou v horské louce. Pak se po jednom z ostrohů téměř po spádnici dojde až do sedla.
Sedlo není nijak vzdušné, je rozeklané a uvnitř je dolinka s firnovým polem. Cesta dolů k Sulzenau Hütte vypadá celkem prudce, my však postupujeme po hřebeni vzhůru cca 100m k cílovému rozcestníku (a lavičce :-) pod Mairspitze (14:45). Dál na Mairspitze pěšina nevede, hřeben je celkem vzdušný a moc schůdně nevypadá.
Zato můžeme sledovat cíle našich dalších dnů (viz panorama níže) - na jihu v pokračování našeho hřebenu se ční Wilder Freiger, na západ hluboko pod námi Sulzenau Hütte a na serveru v údolí osada Ranalt. Teleobjektivem dohlédneme i na sjezdovky (v provozu) u Dresdner Hütte.
Dolů se vracíme stejnou cestou a kousek nad Nürnberger Hütte se k nám připojují početní chodci z Niederljoch (zatímco my potkali pod Mairspitze jen dva lidi). Do chaty přicházíme asi v 16:30 a těšíme na sprchu. Je zdarma, ale bohužel skoro studená. Večeře je naštěstí teplá a dobrá (výběr z klasického tyrolského jídelního lístku) a začíná se vydávat opravdu přesně v 18h.
Pondělí 4.7.
Nahoru na Wilder Freiger
Počasí se drží předpovědi a tak nás ráno vítá jasná obloha. Snídaně na chatě je opět z jídelního lístku a protože chleba i sýr máme v batohu, volíme štrůdl (klasika) resp. jogurt (výborný) s müsli. Ve sprchách už teče teplá voda, ale my se rychle balíme a v 7:45 vyrážíme na jih.
Cesta vede nejprve mezi balvany (a po balvanech) středně stoupajícím plochým údolím, míjí odbočku na Bremer Hütte a v 8:15 se objeví rozcestník s naší odbočkou na Wilder Freiger (hlavní cesta pokračuje už jen kousek údolím k jezírku Freiger See, kde končí). Rozcestník ukazuje šikmo vzhůru a opravdu - následuje celkem prudké hodinové stoupání šikmo svahem. Cesta už je méně udržovaná a méně značená. Střídá se pěšina sutí a přechod skalnatých polí. Dole v údolí je vidět zelené Freiger See.
Stoupání končí v sedýlku Seescharte. Sedlo je prostorné, rozeklané a může to být chvilkové útočiště před nepříznivým počasím. Vede odsud dolů cesta na Sulzenau Hütte není moc zřetelná, vede přes firnové pole.
Po krátké pauze pokračujeme v 9:30 po cestě, která nyní vede střídavě nahoru a dolů přes různé roklinky a kotlinky. Přecházíme první firnová pole (orientace dobrá díky krásnému počasí, stop vyšlapáno moc není). Nad jednou větší kotlinkou náhle není jasné, kam dál (je 10:05). Značka se na velkých špičatých balvanech ztrácí, poslední značka ukazuje balvanovým polem směrem k hlavnímu, velmi ostrému hřebeni (zřejmě k vrcholu Gamsspitzl). Věříme raději mapě a po balvanech slézáme dolů do kotliny. Tam naštěstí nalézáme zase značku. Za touto kotlinou už cesta příkře stoupá po bočním hřebínku k hlavnímu hřebeni. Během stoupání děláme cca 30 minutovou pauzu na jídlo.
Když dorazíme na hlavní hřeben, je mnohem masivnější, ne tak ostrý, jako jeho část zpět ke Gamsspitzlu (viz foto vpravo). V 11:15 se musíme znovu zastavit. Značka nás vede na velmi strmou pravou stranu hřebene, která je ale zavátá starým sněhem. Návěj je velmi příkrá (a svah pod ní také), takže se na ni neodvažujeme. Rozhodujeme se, kudy dál. Variantou je sejít trochu levým svahem a na hřeben se dostat po firnovém svahu. Nebo jít přímo po hřebeni, který zde sice není ostrý, ale znamená to překonat šikmou plochou skálu jen trochu rozrušenou spárami. Bez batohů to jde, ale s batohy se trochu bojíme. Nakonec se rozhodneme pro tu skálu s tím, že si pro jistotu shora natáhneme fixní lano. Takto skálu překonáme bez problémů a ve 12:00 pokračujeme dál po příkře stoupajícím hřebeni bez dalších obtíží.
Ve 12:30 přicházíme na místo ve výšce cca 3300m, kde hřeben přestává příkře stoupat, mizí skála a začíná sníh. Využíváme příjemné plošinky a nazouváme mačky, přestože zatím nejsou potřeba - cesta příliš nestoupá. Nejprve vede po plochém úbočí našeho hřebene a pak následuje asi stometrové stoupání zasněženým svahem. Přicházíme do sedýlka, ze kterého doprava spadá Wilder-Freiger Ferner (není zasněžený - fakt tvrdý led), ale dá se vlevo obejít. Odtud již vidíme končený hřeben Wilder Freigeru, na který se vyšvihneme asi 300m středním stoupáním. Ve 13:20 míjíme trosky pohraniční boudy i ceduli o státní hranici a vítá nás slunná Itálie.
Odbočujeme doprava k Wilder Freigeru. Cesta vede po pravé hraně hřebene (levá jižní strana spadá dolů velmi ostře) a občas musíme jít po kamenech, což v mačkách není zrovna příjemné. V ledovcové kotlině již vidíme náš dnešní cíl (Müller Hütte) i jejího konkurenta Becherhaus. Pak se hřeben zúží, vpravo cca 45˚ sněhový svah, vlevo převěje a pod nimi prudký sráz. Cesta je vyšlapaná cca 2m pod hranou převěje. Posledních pár desítek metrů musíme zase po kamenech a už nás vítá vrchol Wilder Freigeru (3418). Je 13:40. Na vrcholu není moc místa, je celkem špičatý, ale přesto se všichni 4 pohodlně usadíme, kocháme a debatujeme o dalším postupu.
Z vrcholu je nádherný výhled jak na hřeben, po kterém jsme přišli (včetně včerejší Mairspitze), tak i na kotlinu s Übeltal Fernerem, Becher Haus i impozantním Wilder Pfaffem. Jen náš dnešní cíl - Müller Hütte - se skrývá za skalnatým hřebenem, který běží z Pfaffu až sem na Freiger.
Cik-cak přes Übeltal Ferner
Původně jsme chtěli pokračovat dál na západ po hřebeni Wilder Freigeru. Cesta je tam sice značená (zřejmě i částečně jištěná), ale je velmi vzdušná a s batohy se nám tam nechce. A tak se raději rozhodneme vrátit se po hřebeni na jihovýchod a sestoupit po cestě směrem na Becher Haus. Vrchol opouštíme kolem 14:00. Cesta z hřebene dolů vede po svažujícím se kamenitém hřebeni a je dobře jištěná ocelovými lany. Jakmile se boční hřeben sníží až k ledovci, opouštíme cestu a přes ledovec se vracíme pod Wilder Freiger. Übeltal Ferner zde začíná, je plochý a podle mapy bez trhlin, ale přesto jednu malou trhlinu překračujeme.
V 15:15 jsme opět pod Wilder Freigerem a uděláme si cca 20-minutovou odbočku tam, kde se ze sněhového svahu nastupuje na hřebínek, po kterém jsme měli původně přijít. Ani zespoda se nám pro chůzi s batohem nezdá moc snadný. Hlavně se ale díváme na odbočku dolů do Lübecker Scharte, po které se chceme zítra vracet. Tu konstatujeme za schůdnou a tak v klidu pokračujeme po mírně se svažujícím ledovci směrem k Müller Hütte, která se zatím schovává za skalnatým vrcholkem.
Když v 16:00 opouštíme hořejší plato Übeltal Ferneru a přiblížíme se k onomu skalnatému vrcholku, zjistíme, že nás čeká ještě traverz celkem strmým (cca 50˚) zasněženým svahem. Je v něm vyšlapaná pěšina, ale občas je pod sněhem led a několikrát nám to dramaticky uklouzne. Naštěstí nikdo nesjede dolů (což by ale asi nebylo příliš nebezpečné, svah se dole zmírňuje a končí v jakési kotlince). Za sněhovým svahem následuje ještě šplhání mezi kameny a pak už přicházíme na verandu Müller Hütte.
Müller Hütte
Je 16:30, celkem teplo a tak si na verandě sušíme mokrou výzbroj a odpočíváme u piva (za 3,40EUR - ověřit). Západní část verandy je zalehlá mohutnou hradbou sněhu, kterou chatař ve volných chvílích odřezává motorovou pilou. Chata je jinak po rekonstrukci, všude obložena dřevem, krásné nové záchody a všude cedulky o tom, že to šlo z dotací EU. Lagery jsou opět samostatné menší místnosti (náš se dvěma palandami, třemi matracemi na zemi a ze nimi s okénkem s výhledem na ledovec) a od pokojů se liší snad jen tím, že mají matrace na zemi a nemají peřiny s povlečením. Sprcha na chatě není, jen umývárna s nerezovými žlaby a studenou vodou. POZOR: voda není pitná - chatař ji získává tak, že každých pár dnů sejde dolů k tajícímu ledovci s motorovou pumpou a dlouhou hadicí a naplní tak nádrže, které jsou v chatě. Tedy pít by se asi dala (ledovcové potoky také pijeme), jen není jisté, co všechno v těch nádržích roste (nezkoušeli jsme to). Chatař prodává i balenou vodu, 1,5l stojí tuším 2 EUR.
Nocleh jsme si rezervovali z Čech telefonem (internet zde nemají) a rovnou nám bylo řečeno, že jídlo můžeme mít zásadně jen s polopenzí. Takže si užíváme večeře o třech chodech (velká mísa husté polévky s na kostičky nakrájeným chlebem, kus pečeně s omáčkou, knödlem a zelným salátem a pudink s ovocem). Během večeře na okna zabubnuje déšť, který potom přejde ve sněhovou krupici. Večer si chatař sedne k druhé ubytované skupince (která lépe vládne němčinou, než my), ale i tak zaslechneme různé věci - mimo jiné i to, že nejsme ani v Rakousku, ani v Itálii, ale v Tyrolsku, jak Tyroláky po válce podle vybrané národnosti vysídlili buď do Rakouska nebo do Itálie a tak dále.
Úterý 5.7.
Wilder Pfaff nepokořen
Ráno je polojasno, mraky občas líznou chatu, ale nevypadá to na frontální oblačnost. Po bohaté snídani (užíváme si polopenze) se tři z nás vydávají nalehko (bez batohů) na Wilder Pfaff. Čtvrtému z nás není dobře (zřejmě z nadmořské výšky) a tak zůstává na chatě. S chatařem bez problému dohodneme zanechání batohů a maroda v lageru s tím, že je vyzvedneme kolem poledne.
V 8:30 sestupujeme suťovým srázem od chaty dolů k ledovci. Ledovec zde lze celkem bezpečně přejít, ale z cvičných důvodů se navazujeme na lano. Pak už stoupáme zasněženým svahem vzhůru k Pfaffu. Kolem 9:00 opouštíme sníh a po značce šplháme stoupajícím skalnatým hřebenem. Cesta je celkem náročná, jde se buď po suti nebo po velkých a částečně volných kamenech a občas se se nepříjemně přibližuje k hraně hřebene, pod kterou je hlubokánský a skoro kolmý sráz do kotliny Fernerstube.
V 9:30 se pár desítek výškových metrů pod vrcholem rozhodneme nepokračovat. Cesta je příliš blízko hřebene a balvany příliš volné. Otáčíme a cestou dolů si ještě na sněhovém svahu nacvičíme pár pádů. Kolem 11:00 jsme zpátky na chatě.
Sestup po Lübecker Weg
Z Müller Hütte vedly původně do Fernerstube dvě cesty, ale ta levá přes sedlo Pffafennieder byla údajně poničena sesunem skály a zatím se neuvažuje o jejím obnovení. Když jsme se zdálky dívali na svah, po kterém podle mapy měla vést, musela být dost prudká. My se tedy budeme vracet po té druhé přes Lübecker Scharte.
Z chaty vyrážíme kolem 12:00. Nejprve ale musíme nastoupat zpět přes horní plato Übeltal Ferneru až k rozcestníku na hřebeni nad ledovcem (po hřebeni by se dalo pokračovat tou "těžší" jištěnou cestou na Wilder Freiger). Od rozcestníku ve 12:50 prudce sestupujeme nejprve sutí a kamením, později se značka napojí na ostrý hřebínek a na něm je cesta v několika úsecích jištěná ocelovými lany.
V sedýlku Lübercker Scharte jsme kolem 14:00, obouváme mačky a navazujeme se na lano, protože ledovec Fernerstube půjdeme sice po okraji, ale dlouho. Asi ve 14:15 vyrážíme po rovné horní části ledovce s výhledem na odsud již mohutný štít Wilder Pfaffu.
Okolo 14:30 přicházíme do zatáčky, kde se údolí Fernerstube stáčí skoro o 90˚ doprava a také je zde první výškový schod. Střed ledovce je brázděn trhlinami, ale u našeho pravého okraje tečou potoky. Ty naštěstí mizí někde v kamenném poli vpravo od ledovce a tak ten schod v pohodě (bez propadnutí do potoka či níže) scházíme při pravém okraji po sněhu. Svah je celkem prudký, cca 40˚ a jsme rádi, že ho nemusíme jít nahoru.
Další cesta po ledovci jde celkem příjemně mírným spádem dolů. Držíme se stále při pravém okraji, nalevo od nás v prostřední části ledovce jsou vidět menší i větší trhliny a voda pod nimi bublá pěkně hluboko.
Asi v 15:30 již sních končí, děláme tedy přestávku na sbalení lana a pak pokračujeme dál kamenitým dnem údolí. Značka ani cesta nejprve není moc znát, ale po chvíli se napojíme částečně udržovanou cestu, která sestupuje z Aperer Freigeru.
V 16:00 přicházíme do míst, kde se údolí opět zatáčí o 90˚ doprava - napojuje se na monumentální Sulzenau ferner, který zleva spadá mohutným masivem.
Naproti nám je vidět sedýlko Beiljoch, kterým vede jedna z cest na Dresnder Hütte. Z dálky to vypadá, že jde o serpentiny prudkým svahem z jemné suti.
Naopak doprava nás čeká další zlom dolů. Vprostřed údolí ho tvoří přírodní hráz z masivní skály, která zadržuje v menším jezeru vody z obou ledovců. Voda odtud vytéká úzkým, hučícím korytem, které by ale mělo jít po "hrázi" nějak překonat, protože tudy vede značená cesta k Beljochu.
Značka tento zlom sestupuje opět po pravém okraji údolí, částečně po kamenech a suti, částečně ještě po firnových polích. Klesají celkem prudce, občas se i svezeme. Pak už se cesta napojí na morénový suťový val a po jeho hřebeni jde celkem dlouho. Val je hodně erodovaný, v některých místech cestu přerušují nepěkné strže doleva do hlavního údolí.
V 16:15 míjíme odbočku na Aperer Freiger (odbočka je velmi efektní - cesta vede nahoru po skalní plotně, na kterou se musí přeskočit přes výtok z malého jezírka). Pod sebou vidíme krásné tyrkysové jezero Blau Lacke a v údolí už je vidět i Sulzenau Hütte (panorama). K jezeru nás čeká ale ještě celkem dlouhý sestup po uspokojivě udržované pěšině. Kolem už začínají kvést kytky a azalky, kdežto štěrkové dno hlavního údolí je porostlé jen směsí trávy a lišejníků. Na druhé straně údolí je vidět alternativní cesta do Bieljochu, která asi musí překonávat několikerá sesutá suťová pole.
Kolem jezera procházíme kolem 16:45, cesta jde po pravé straně morénového valu, tedy není ani vidět ani slyšet hlavní údolí. Všude je najednou ticho a taková zvláštní atmosféra. Dostáváme se zjevně k cíli krátkých výletů z chaty, protože okolo přibývá kamenných mohyl. Když se kolem 17:00 vyhoupne cesta opět na hřeben morénového valu, je mohyl tak husto, že už skoro není kde další postavit.
Pak nás cesta zavede do středu plochého dna údolí, přejdeme potok a na jeho levém břehu sestupujeme poslední terénní zlom k Sulzenau Hütte, ke které přicházíme v 17:15.
Sulzenau Hütte
Chata stojí na hraně dalšího, několik set metrů vysokého zlomu údolí. Okolo chaty jsou oblé a ploché skály, na které se dá za tepla pohodlně natáhnou a relaxovat. Vedle chaty stojí ještě nějaká přízemní dřevěná stodola, kde je také někdo ubytován.
Nás chata přivítala nabitá k prasknutí (přispíval tomu mimo jiné i školní výlet) a ubytování jsme byli na palandách v lageru pro cca 20 osob. Na celou chatu je jedna místnost se sprchou (za mírný poplatek), na kterou se samozřejmě stojí fronta.
Po večeři děláme ještě krátkou procházku po cestě směrem k Nürberger Ht. a kocháme se krajinou jezírek a křovisek, které rostou na hraně toho velkého terénního zlomu. Připomínají obrázky ze stolní hry "Carcassonne - lovci a sběrači".
Středa 6.7.
Dvě údolí - dva jiné světy
Ráno je opět azurové a tak snídáme na plochých skalách nad Sulzenau Hütte. V 9:15 už sestupujeme po klikaté pěšině do nižšího patra údolí. Asi v polovině sestupu odbočíme z hlavní pěšiny na "Wilde Wasser Weg", která nás přivede přímo ke spodní části vodopádu, odkud potok s hukotem zdolává zbytek kamenitého svahu. Na 15 minut se zastavíme a užíváme si osvěživé vodní tříště a výhledu na Sulzenau Alm.
Ve spodním patru údolí teče potok již klidně štěrkovým korytem s mnoha nánosy, děti by si tu určitě vyhrály. Uprostřed údolí stojí salaš Sulzenau Alm. V chatě je i hospůdka - cíl některých výletníků, kteří sem vystupují z hlavního údolí od silnice. Kolem se volně pasou krávy a jsou velmi dotěrné (nějakým Rakušákům vlezly doslova do batohu).
Malebné údolí opouštíme v 10:35 soutěskou s dřevěným mostkem. Za ním vstupujeme do jiného světa: borovice a azalky jsou vystřídány listnatými keři, břízami a později i jinou bujnou vegetací. Štěrková cesta se změní na bahnitou pěšinu, která šikmo svahem sestupuje do hlavního údolí. Po chvíli míjíme další odbočku na "Wasserfall Weg", tentokrát ji (bohužel) nevyužíváme.
O kus níž se cesta noří do lesa a mělkým úvozem mezi smrkovými kořeny pokračujeme až k silnici v hlavním údolí, kam dorážíme v 11:00. Na silnici se dá také parkovat (jen podél silnice), aut je tu spousta, místo skoro žádné (přestože v Rakousku je běžný pracovní den). U silnice visí panoramatická mapa s pohledem na celou naši cestu.
Dolů údolím pokračujeme v 11:15 po turistické cestě na pravém břehu. Jde už téměř o lázeňskou vycházkovou cestu smrkovým lesem a loukami na břehu potoka. Občas též slalom mezi dobytkem. Na jedné pasece potkáme i borůvky a dokonce je nějací domorodci systematicky sbírají. V 11:40 míjíme široký vodopád, kterou potok Sulzaubach spadá do hlavního údolí. Waserfall Weg podél něj by byla asi pěkná, ale pro sestup s mohutným převýšením možná trochu nepříjemná.
Domů bez problémů
K autu dorážíme kolem 12:15. Dopřejeme si ještě očistu u mostku přes potok, který teče od Nürnberger Hütte a kolem 13:00 vyrážíme zpět do Prahy, kde jsme kolem 19:00.
Závěry a zkušenosti
- Zbytky sněhu mohou i v červenci značně zkomplikovat výstup po značené a jinak dobře schůdné cestě.
- I na mapě značené cesty mohou být dosti náročné (vrcholovou partii Wilder Pfaff jsme vzdali, západní sestup z Wilder Freigeru jsme si netroufli s batohem). Z (naší mapy) není náročnost poznat, na rozcestnících v terénu mají barvy modrou, červenou a černou (jako sjezdovky), ale tyhle "drsnější cesty" jsou na rozcestníku ještě občas označeny vykřičníkem či nějakým přívlastkem.
- Chaty na hlavní stubaiské hütte-zu-hütte trase bývají dost plné.
Letní prázdniny začínají ve většině spolkových zemí (vč. Tyrolska) až druhý týden v červenci, první týden můžete tedy na chatách potkat i školní výlety.
Odkazy
Články a průvodci
- Wilder Freiger - WIKI
- Pár základních údajů o vrcholu Wilder Freiger
- Zückerhütl - Nürnberger Ht.
- Cestopis Neratovických turistů, kteří šli část naší cesty (a zažili na vlastní kůži i zásah horské služby pod Wilder Pfafem)
- Wilder Freiger z italské strany
- Popis výstupu na Wilder Freiger z italské strany (přes Teplizer Hütte a Becherhaus - ti machři to zvládli za 1 den z údolí nahoru a zase zpátky.
Více článků jsme pro naši cestu nenašli - lokalitu jsme vybírali podle mapy a po čuchu.
Chaty
Mapy a další informace
- http://cz.bergfex.com/sommer/stubaier-gletscher/
- Úžasné mapy - Turistický web "Bergfex" má v horní části integrované Google-maps s vrstvou turistických map včetně značených cest.
Tip: v pravém horním rohu mapy klikněte na "Vollbild" a mapa se roztáhne na celou obrazovku. - http://www.snow-forecast.com/resorts/Neustift/6day/mid
- Předpověď počasí, která nakonec nejvíce odpovídala skutečnosti (je sice pro vedlejší údolí - Neustift, ale to je kousíček).
- http://mouse.rebex.cz/travel/gallery_slim.aspx?folder=Stubai2011
- Komentovaná fotogalerie k této výpravě.
- http://mouse.rebex.cz/travel
- Fotky z dalších Myšákových horských cest.
Výřez mapy z Bergfexu s vyznačením naší trasy a dalšími popisky:
