Letos jedeme v trochu jiné sestavě a tomu je přizpůsoben i výběr trasy:
Žádný ledovec ani technicky náročné cesty a menší denní převýšení.
Volba padla na jižní svahy Virgentalu (před dvěma roky jsme odtud stoupali severně
na Gross Venediger).
Kvůli kratším svátkům a špatné předpovědi počasí na neděli plánujeme cestu jen na tři dny (dva noclehy v chatách).
Čtvrtek 4.7. 15:45
Po poněkud delší cestě (plánovaný přestup v Budějovicích a neplánované špatné odbočení v Solnohradě)
vyrážíme z našeho známého parkoviště v Hinterbichlu (parkoviště u autobusové zastávky je zdarma).
Do usedlosti Ströden (kde je výše položené, ale
placené parkoviště) nejdeme tentokrát po silnici (jako předloni), ale po stezce na pravém břehu řeky.
Díky tomu máme výhled na první z hučících vodopádů.
Kousek nad Ströden se po mostku vracíme na levý břeh, odkud vede silnička k usedlosti Islitzer Alm.
I z této silničky je výhled na několik vodopádů.
17:15 - nad Islitzer Alm opouštíme silničku a stoupáme poněkud příkřeji vyhlídkovou cestou kolem vodopádů.
Některé z nich spadají z prudkých svahů údolí...
...jiné (mohutnější) hřmí na říčce Isel v údolí pod námi...
...i vedle nás.
17:40 - vyhlídková stezka nastoupá 150 m, údolí se opět srovná a řeka zklidní.
Vracíme se na silničku, která ale záhy končí a vystřídá ji prudčeji stoupající široká horská stezka.
Několika serpentinami rychle nabereme dalších 250 m.
Řeku překročíme po celkem bytelném mostě (podle mapy jsme ji měli překročit po lávce o cca 300 m dříve,
ale lávka leží na břehu dosud nenainstalovaná).
Úbočí údolí jsou pořád strmá...
...ale stezka úbočím stoupá jen velmi mírně a jen výjimečně si pomůže serpentinou.
Na některých místech zůstává na řece sněhový příkrov.
Možná by po něm šlo i řeku přejít, ale neriskovali jsme to.
19:00 - První z nás přichází k Clara Hütte.
Čeká nás příjemné překvapení: Za cenu rezervovaného lageru (kde není místo) nám dávají dva krásné pokojíčky.
Chata je po nedávné rekonstrukci, všude krásné dřevěné obložení, a přestože je to napůl zemljanka, z pokojů je výhled do údolí.
Někteří si dávají sprchu (na mince) a jiní večeři (výběr z několika jídel).
Clara Hütte je dílem dvou pražských obchodníků s vínem Prokopa Ratzenbecka (který ji financoval a pojmenoval po své ženě) a horolezce Johana Stüdla (ten z Prahy jen pochází a chatu projektoval).
I my jsme zde zavadili o domovinu: Jedna servírka mluvila česky, byť už prý dlouho žije jen v Rakousku. Tu vždy správcová volala na pomoc, když jsme chatu rezervovali i když jsme se pak ubytovávali.
Pátek 5.7. 8:15
Ještě jeden pohled na tuto luxusní zemljanku a vyrážíme zpět údolím k odbočce do Dabertalu.
V chatě jsme nesnídali, slupli jsme jen něco malého v pokojíku. Pořádnou snídani plánujeme až po cestě.
8:30 - Zde jsme měli odbočit doprava a údolím Dabertal stoupat k sedlu Daberlenke.
Bohužel, most přes Isel u odbočky ještě nebyl instalován a po sněhu se potok už bezpečně přejít nedal.
Takže musíme sejít údolím o 500 výškových metrů níže k Islitzer Alm, odkud zase vystoupáme po jiné odbočce doprava.
Tak se alespoň cestou dolů kocháme vodopády. U mostu děláme 45 minut zastávku na snídani.
11:00 - Začátek naší neplánované cesty vzhůru od Islitzer Alm je pěkný humus. Nedávno ji rozšířil buldozer a pak po ní prošlo stádo nervózních krav.
Kromě několika výhledů na vodopády je prvních 400 výškových metrů jen dřina vzhůru lesem.
12:00 - Standardní rychlostí 100 hm za čtvrt hodiny vystoupáme k Stürmitzalm, kde se les otevírá a dál cesta už jde mezi pastvinami a remízky.
Pořád ale žádné příjemné místo k odpočinku. Z lesa jde dusno, z krav mouchy a alergikům louky nepěkně voní.
12:45-13:30 - Teprve někde kolem výšky 2100 m (jako byla ráno Clara Hütte) začnou být louky zase horské, krávy zůstanou za ohradou a výhledy se rozevírají.
Konečně pěkné místo pro pauzu na oběd.
Na opačnou stranu vidíme cestu vzhůru údolím. Už nestoupá nijak prudce. Po tom dopoledním krpálu je to nádherný relax.
Ten nejvyšší vrchol na horizontu vlevo je Gösleswand, na který se snad podíváme zítra.
Okolo Grossbachalm (2200 m) už je údolí trochu plošší.
Míjíme rozcestník s odbočkou na Steirer Kreuz - vrchol láká, ale necháme si ho na jindy.
Kousek za tímto firnovým polem končí údolí kotlinou, do níž teče zleva potok.
Přebrodíme ho a stoupáme svahem doleva směrem k tomu firnovému poli v levém rohu snímku.
K němu ale nedojdeme, cesta se stočí doprava po tom šedozeleném hřebínku v popředí.
Za ním překoná mělčí kotlinu a krátkým stoupáním dosáhne sedla Bachlenke.
15:45 - Konečně sedlo Bachlenke (2608 m).
Na panoramatu vidíte závěr údolí, kterým jsme stoupali (to firnové pole z předchozího snímku je mnohem dojejš).
Z ledovce na obzoru se tyčí Gross Venediger.
A v levém rohu snímku vidíte Bachlenken Kogel, na který se (přes jeho předvrchol) za chvíli vydrápeme.
Pohled z Bachlenken Kogel (2759 m) dolů na Reichenberger Hütte.
Je vidět i pěšinka, po které jsme na vrchol stoupali. Není značená, ale je dobře zřetelná a nijak náročná ani vzdušná.
Sedlo Bachlenke je vidět vlevo dole nad záhybem stezky.
A ještě panorama z Bachlenken Kogel na východ. Na obzoru Gross Venediger
a v popředí (ten světle šedivý masiv) je Gösleswand - náš zítřejší cíl.
16:45 - Odbočka na Bachlenken Kogel nám i s kocháním zabrala hodinu.
Teď se spouštíme krátkým svahem ze sedla k Bödensee. Pak přejdeme po jeho hrázi a za chvíli jsme na Reichenberger Hütte.
Reichenberger Hütte (2586m) je opravdu Liberecká chata - uvnitř narazíte na několik odkazů vč. mapy českých zemí s jejich pamětihodnostmi.
Dostáváme malý lager, který máme sami pro sebe. A s výhledem na západ na sedlo Daberlenke, od kterého bychom přišli, kdyby u Clara Hütte fungoval ten most.
Sobota 6.7. 8:00
Snídani v chatě jsme opět vypustili a uspořádali si ji na svahu nad Bödensee tam, kde cesta k sedlu Rote Lenke začíná víc stoupat.
9:00 - Už jsme skoro v sedle Rote Lenke (2794 m).
Cesta je celkem pohodová, nikde žádný sníh ani jinak obtížný terén. Čekali jsme to horší.
Ze sedla se někteří z nás vydali na Gösleswand (2912 m).
Vrchol nás odměnil krásným výhledem na všechny strany - např. na starý známý Gross Venediger, tentokrát i se všemi údolími, kterými jsme na něj před dvěma roky šplhali.
Vrcholové foto.
Vrcholové panorama směrem k Gross Venedigeru.
Na zazoomovaném snímku je krásně vidět vrcholek Gross Venedigeru (vlevo), Rainerhornu (uprostřed) a také údolí s Johannishütte (dole uprostřed).
Na opačnou stranu jsou za blízkým hřebínkem Hainzenspitze krásně vidět italské Dolomiti.
Ještě pohled dolů na sedlo Rote Lenke. Výstupová stezka je celkem kvalitní a schůdná, žádná extra vzdušná místa. Nahoře jsme byli za necelou čtvrthodinku.
Při sestupu s Rote Lenke si konečně užijeme brouzdání firnem. Občas se dá i trochu jet.
Sestup do kotliny Kleinbachboden, odkud bychom mohli sejít doleva údolím Klenibachtal a pak naším včerejším superkrpálem dolů až k Islitzer Alm...
...o což moc nestojíme, a tak z kotliny pokračujeme zase nahoru do druhého sedýlka Michltalscharte.
Pohled zpět na kotlinu Kleinbachboden a na Rote Lenke (na obzoru uprostřed) i Gösleswand vpravo od ní. Odsud vypadají strmější, než ve skutečnosti jsou.
11:00-11:20 - V sedle Michltalscharte (2652 m) si dáváme krátkou pauzu a loučíme se s horami. Čeká nás už jen 1300 m sestup do údolí.
I při sestupu s Rote Lenke jsme se trochu svezli po firnových polích. Pod posledním sundváme návleky.
Na protější stráni údolí Lasnitzen (kterým my budeme sestupovat do Hintebichlu) se jasně rýsuje pěšina směrem k vrcholkům Muhskopfen.
(tudy bychom pokračovali k Berger-See Hütte, kdybychom se nebáli kazícího se počasí).
Vpravo na snímku se tyčí Lasörling (3098 m), nevyšší vrchol tohoto kousku hor.
Zhruba ve výšce 2300 m se zase objevují azalky a pak už jen vegetace přibývá.
Pohled zpět na sestup z Michltalscharte. Na obloze už se objevují první cirry - předzvěst kazícího se počasí.
Když naše cesta sestoupí až ke dnu údolí Lasnitzen, opět zde chybí mostek.
Naštěstí je údolí plné hutného sněhu, po kterém je kolíky vyznačená cesta, kudy se přes potok po sněhovém příkrovu dá přejít.
12:45 - Rozcestí na hlavní cestě v Lasnitzenském údolí, výška cca 2000 m. Už zde je celkem parno a není to na žádné pohodové posezení. Takže poslední pohled na sněhovou čepici Venedigeru a hajdy dolů.
13:15 - Kousek pod Lasnitzenhütte opouštíme kravskou bránou hory a pak sestupujeme po horké silnici lesem. V závěru střihneme pár zkratek, které jsou na mapě (a částečně i značené v terénu).
Kolem 15:00 jsme u auta. Je vedro a dusno. Naštěstí u hydroelektrárny naproti parkovišti prýští pramen s ledovou vodou.
Pěšina k říčce pod parkovištěm je hodně zarostlá, ale koupeli to opět nezabránilo. Déšť nás dostihl až po hodině jízdy autem.
Mapa (z bergfex.com) s vyznačením naší cesty.
Červenými křížky jsou označeny chybějící mosty a původně plánovaná trasa, kterou jsme museli obejít.
Mapu v plném rozlišení si můžete stáhnout
zde