Již třetím rokem se na červencové svátky vydáváme do Alp.
Po úspěšných Stubaikách jsme v roce 2012 namířili jen o kousek vedle - do Ötztálských alp.
Letos jsme se sešli jen dva, takže v autě byla spousta místa.
Středa 4.7. 18:15
Vyrážíme z Rebexu na pražských Vinohradech.
Protože psaní "cestopisu" na samostatnou stránku bylo vloni příliš namáhavé,
spokojíme se letos jen s "komentovanou fotogalerií".
Komentáře jsou proto trochu delší.
Některé fotky uvádíme jen jako "timestamp" - aby se dal uvést čas důležitého bodu cesty.
22:00 - první zastávka na parkovišti za Mnichovem.
23:15 - Parkoviště za Garmisch-Partenkirchen.
Protože jsme jen dva, můžeme si dovolit přespat v kufru auta a díky tomu vznikla i tato intimnější fotečka :-)
Za Garmischem (směrem na Ehrwald) je takových parkovišť několik, ale skoro všechna
jsou blízko silnice a plácek pro přespání pod širákem nebo dokonce ve stanu by se hledal těžko.
Čtvrtek 5.7. 7:00
Svěží ráno volá po další cestě.
Odjíždíme směr Rakousko s mírně bolavými zády z hrbolatého kufru Oktávky.
9:30 -
Vent, 1900m
Vše připraveno k odchodu do hor.
Do Ventu jsme dorazili kolem 9:00 a úspěšně našli plácek na parkování, kde se neplatí,
hned vedle placeného parkoviště (v pozadí).
Tip na toto parkoviště (spolu s dalšími zkušennostmi pro výstup na Wildspitze) jsme
získali z
této stránky.
První část cesty k usedlosti Rofen pokračuje nahoru údolím, kterým jsme do Ventu přijeli.
Silnice vede po levém břehu potoka, my jsme šli po pravém.
Cesta zatím spíš pro bikery, než bergsteigery.
Tady někdo vylovil kámen z potoka, udělal do něj díru a tu namířil tak,
aby byla vidět ta slavná Wildspitze...
...tohle jsme při pohledu do díry viděli my...
...a tohle bychom viděli za ideálního počasí.
Očekávaný lanový most k Rofenu...
...nevypadal tak impozantně, jako na
cizí fotce...
...ale pohled z něj byl přesto dramatický.
10:15 - Rofen, 2011m
Panorama s krávou...
...a tatáž kráva v detailu.
V Rofenu končí silnice (vjezd jen pro ubytované) a vede odtud také nákladní lanovka na Breslauer Hütte.
Dole vidíte jak silnici (vlevo), tak cestu, po které jsme šli my (vpravo). Uprostřed potok zařízlý v úzkém kaňonu.
Na Breslauer Htt vede i cesta šikmo svahem a část z ní se dá ulehčit sedačkovou lanovkou na Stablein 2356m.
My ale volili raději pozvolné údolí a pak diretisimu.
Jedno z mála míst, kdy pěšina prudce nestoupá vzhůru.
Vent je v tom "soutoku" údolí v levé třetině snímku, vpravo dominuje (turisticky nedostupná) Talleitspitze 3406m.
Zatímco jeden zkoumá mapu a počítá výškové metry...
...druhý se snaží teleobjektivem zjistit, co jsou to ty tečky u paty Rofenkarského ledovce
A opravdu, jsou to horolezci na ledovcovém výcviku.
12:30 -
Breslauer Hütte, 2844m.
Sedmsetmetrové převýšení z Rofenu jsme zvládli za dvě hodiny a ani nejsme moc vyčerpaní.
Tuto chatu založil v roce 1882 spolek z německé Breslau,
která se po válce změnila na polskou Wrocław.
Ti Němci, kteří válku přežili,
žijí nyní v Německu a chatu stále finančně podporují...
...i když personál i barvy okenic jsou typicky rakouské.
Uvnitř však najdete spoustu artefaktů z původní otčiny, například obrázek nějaké Schneekoppe, 1602m ;-)
Chata je příjemná a celkem moderně zařízená.
Má velkou sušárnu s trvale zapnutými teplými větráky.
Hned za vchodem je "studená jídelna", kam nechodí obsluha z hospody a kde lze v pohodě konzumovat vlastní jídlo.
Náš lager byl asi pro 15 lidí a byl dost stísněný, ale to je celkem obvyklé.
Sprchy jsou za poplatek, ale prostorné a celkem čisté.
13:45 - vydáváme se na aklimatizační výlet směrem k Wildes Mannle.
Nejprve musíme dolů, přejít koryto pod patou Rofenkarského ledovce.
14:15 - údolí jsme už přešli a jsme na rozcestí "okruhu" na Wildes Mannle.
Pohled na Rofenkar Ferner tentokrát bez zoomu, postavičky není skoro vidět.
Wildspitze je v mracích vlevo nad ním.
Tentýž ledovec zvětšený, postavičky už vidět je.
A ještě jednou, aby bylo vidět, na čem to stojí.
Okruh jdeme po směru hodinových ručiček.
Nejprve po morénovém hřebínku (foto) a pak jednoduchou ferratkou na hlavní hřeben Wildes Mannle.
Po hřebeni se jde na jih na vrchol Wildes Mannle, ale na sever (foto) hřeben stoupá neznačenou cestou na Taufkarkogel.
Vrchol Wildspitze je vidět vlevo nahoře, jen malinko zahalen mrakem.
Pohled z hřebene Wildes Mannle na Ventské údolí, kterým jsme ráno přijeli.
Vlevo vrchol Weisser Kogelu.
A konečně se nám z mraků vyloupl i vrchol Wildspitze.
Pohled na Ventské údolí, tentokrát vzhůru směrem k Hochjochhospizu a k italským hranicím.
15:15 - Vrchol Wildes Mannle, 3020m.
Zatímco nad námi je konečně jasno, nad italskými svahy Ötztálských Alp se stále tvoří kupovitá oblačnost.
Kvůli modlitebním praporkům nemusíte jezdit do Himalájí.
Breslauer Hutte zoomem z Wildes Mannle.
15:45 - rozcestí jižně pod Wildes Mannle
je již na kamenité louce plné ovcí...
...různých barev i velikostí...
...včetně klasické béžové.
Pohled přes Ventskou dolinu na Ramolkogel.
Mraky nad námi už houstnou a přestože bylo před půl hodinou modré nebe,
nyní občas spadne pár kapek.
Ve zbytcích sluníčka fotíme další ovce...
...jednu hnědou...
...jedno starší jehně...
...a celou skupinku.
A pak už jsme museli jít, protože mraky houstly každou minutou.
v 16:15 jsme zpátky na chatě a déšť se spustil naplno.
v 18:45 přeháňka přešla a mnozí se vydali fotit duhu...
...která byla oprvdu impozantní.
Bohužel nebyla na naší cestě duhou poslední...
...a mraky byly stále celkem husté.
Teprve ve 20:00 se mraky trochu trhají
a roste naděje, že fronta už přešla a zítra se výstup na Wildspitze vydaří.
Breslauer Hütte večer po dešti.
Pátek 6.7.
Vstáváme ve 4:50 (chata má dvě snídaně: 5:00-5:30 a 7:00-8:30).
Rozdenívá se a je polojasno.
Během snídaně se venku sešeří, spustí se liják a občas zahřmí.
Spolu s dalšími 50 bergsteigery zvažujeme, co dál. Pár drsňáků vyráží kamsi do deště,
ale my teď na Wildspitze rozhodně nepůjdeme a jdeme dospat do lageru.
Po deváté hodině se počasí utišuje a ukáže se, že o pár set metrů výše už leží nový sníh.
10:15 - opouštíme Breslauer Hütte
Studená fronta už asi odchází, ale mraky se hor nadále drží a vrcholky zcela zahalují.
Wildspitze tedy vzdáváme a vydáváme se víceméně vrstevnicovou cestou směrem k Hochjochhospizu.
Mitterkarská dolina zakončená sedlem Mitterkarjoch - tudy se chodí na Wildspitze.
Dnes budeme tedy na kopce koukat jen zdola. Tohle by měl být Platteikogel.
Z údolí se vždy vyvalila mlha, tím se všude ochladilo a mlha se rozplynula.
A takhle několikrát dokola.
Nahoře na Wildspitze bychom si asi moc neužili.
11:45/12:15 - přestávka u takové větší louže.
Nějací šikulové postavili
mužiky i na kameny v jezírku.
Za jezírkem opouštíme hlavní údolí a klesáme do bočního údolí k Vernagt Hütte (kvůli zapamatování přezdívané s"Frňákovka").
12:45 - most přes Vernagtbach
13:15 - blížíme se k
Vernagt Hütte, 2755m.
Slunce občas vykukuje a kopec nás tak zahřál, že jdeme do kraťasů.
V chatě necháváme batohy a jdeme na "lehkou procházku" k Grosser Vernagtferner.
TODO - Myšák: dodat jméno
TODO - Myšák: dodat jméno ptáka.
Cesta k Vernagtferneru vede po morénovém hřebínku a pak úbočím Hitergraslspitze.
Ta chatka vpravo dole je vědecká stanice, kterou před 100 lety postavili u paty ledovce, aby ho mohli zkoumat.
Kam se pata ledovce za 100 let posunula, vidíte sami.
Barevné značení přechází v mužiky a otevírá se nám panorama hřebenu nad Vernagtfernerem od Hochvernagtspitze až po Brochkogel.
Přecházíme první firnové pole.
Skály zde hrají všemi barvami
Tatáž skála bez zoomu.
Jižní splaz Vernagtferneru.
A už jsme na ledovci, resp. na jeho tajícím okraji.
Okraj je velmi tenký a promíchaný se sutí.
I odtud je vidět Wildspitze, pokud ji tedy mraky odhalí.
Pomníček horalovi Scheiberovi u Vernagt Hütte - rodina Scheiberů provozuje Vernagt Hütte i Breslauer Hütte.
15:45 - opouštíme Vernagt Hütte směrem na Hochojochhospiz.
Chvíli poté se spouští liják.
Cesta vede v podtatě po vrstevnici nad údolím.
Nad Hochjochospitem pak klesá prudkým svahem nad chatou, důkladně označkovaným místním dobytkem.
S blížícím se večerem přestává pršet a vítá nás krásná duha.
Kolik barev má alpská duha?
17:30 -
Hochjochhospiz, 2413m.
Menší chata, zásobovaná jen vrtulníkem. Rodina Pirpamerů provozuje ještě Branderburger Haus a Similaun Hütte.
Restaurace nabízí běžný standard. Sušárna je maličká a netopí se tam.
Spíme v menším podkrovním lageru asi pro 10 lidí. Dřevěné stěny jsou tenké a sousedíme s umývárnou s nerezovými žlaby, které jsou dost slyšet.
Sobota, 7.7. 7:15
Ráno jako vymetené, i když nad Itálií se zase trochu vaří mraky.
Dáváme si kompromisní snídani (koupíme horkou vodu do termosky a snídáme z vlastních zásob na terase).
Schody do Hochjochhospizu.
7:45 - opouštíme Hochjochospiz.
Nejprve musíme klesnout o 120m k mostku přes potok...
...který má i tady nahoře dravou sílu.
Náš první svišť.
Stoupáme celkem schůdnou pěšinou Hochojchským údolím.
(Pohled zpět údolím na Hospiz a dolů směrem k Ventu).
Nahoru jdeme značenou cestou na Seikogel, ale máme v plánu uhnout doprava na Hochjochferner (foto) směrem k sedlu Hauslabjoch.
Trochu větší fotka téhož ledovce.
Vpravo dole vede hlavní údolí do sedla Hochjoch. Potkali jsme dva Holanďany, kteří tudy přišli z italské chaty Schönne a velmi si pochvalovali její zařízení a stravu.
My půjdeme po ledovci zcela vlevo, kousek pod úpatím hřebene Hauslabkogelu.
10:45 - vstup na Hochjochferner
Trochu jsme minuli odbočku, tak na ledovec nastupujeme o kousek výše.
Teď už víme, že značka "OM" na mapě Bergfexu znamená meteorologický stožár a podle něj se dá orientovat.
Jsme asi v půlce cesty po ledovci do sedla. Ledovec stoupá téměř rovnoměrně a po této cestě je bez trhlin.
Pár set metrů před námi jdou dva Němci a díky nim obcházíme místa, kde je sníh hodně rozmoklý a boří se občas až po pás.
Zatímco sedlem z Itálie se derou mraky, pohled zpět na sever do Rakouska je veselejší.
Jednoho z nás už v téhle výšce dohání únava a tak se kochá častěji a častěji.
12:30 - Hauslabjoch, 3283m
Čeká nás sestup k mohyle Ötziho. U ní má být schována geo-keška, takže už se ladí GPS.
Cesta ze sedla není téměř značená a ani moc znatelná, oritentujeme se podle mužiků a vyšlapaných stop.
Jít za nulové viditelnosti by bylo dost náročně.
12:45/13:15 - Tisenjoch
Na tomto místě bylo v roce 1991 nalezeno tělo pravěkého člověka "
Ötziho" staré přes 5000 let.
Žádného dalšího pračlověka jsme nanašli, ale v patě mohyly jsme po delším pátrání nalezli tu geo-cache.
Pohled od mohyly zpět k Hauslabjochu (sedlo je zhruba uprostřed snímku tam, co je na hřebeni malinký výstupek).
Svahy doleva do Itálie jsou velmi prudké a dlouhé (a stále po nich vzlínají mraky), zatímco doprava do Rakouska vede mírnější dolina plná skalnatých pahorků.
Jeden z úchvatných pohledů do slunné Itálie ;-)
Cesta k Similaun Hütte vede nejprve po plochém, mírně stupňovitém hřebenu a je celkem dobře značená.
Kousek před cílem pak vyšplhá (částečně jištěno řetězy) na špičatější a úzký vrcholek a odtud se už jen spustí přímo do sedýlka k chatě.
14:15/15:00 -
Similaun Hütte, 3017m
Chata je uvnitř pěkně zařízená, připomíná spíš restaurace na sjezdovkách, než horskou boudu.
My ale jen koupili pivo a pojedli venku, protože jsme potřebovali ulehčit našim zásobám.
Opouštíme Similaun Hütte a sestupujeme ze sedla zpět na sever do Rakous.
Kousek pod chatou opouštíme kamenitou cestu (která vede levým úbočím údolí) a sbíháme dolů po údolním ledovci.
Ledovec je zde bez trhlin a je na něm spousta mokrého firnu, který se dost boří.
Když se občas protrhnou mraky, zahlédnéme vpravo horní část Niederjochfereneru a nad ním občas i vrchol Simlaunu.
Detail příkřejší části Niederjochfereneru z předchozího snímku.
Panorama cesty dolů po údolní části ledovce.
A zase ten klesající Niederjochferner vpravo od nás. Nad ním se konečně vyloupl vrchol Simlaunu (na snímku uprostřed)...
...který vypadá teleobjektivem takto.
A zase detail Niederjochferneru.
Tohle je také detail ledovce, pro změnu toho, po kterém sestupujeme.
Je pěkně špinavý a tečou jím potůčky....
...ale ta kresba je úchvatná.
Údolní ledovec skončil a cesta pokračuje dnem údolí.
Nejsou tu barevné značky, ale pěšina je většinou zřetelná a občas se ukáže i nějaký mužik.
Ten sráz Niederjochferneru z předchozích fotek je teď v pravé horní části smímku,
zatímco v levé části je vidět jeho druhý splaz a vlevo od něj závěr hřebene Marzellkamm.
Hory přestávají být fotogenické a tak teď následuje několik fotek živé přírody...
Blížíme se k Martin-Busch Hütte.
17:00
Martin-Busch Hütte, 2501m.
Celkem klasická chata, starší ale fungující zařízení.
Sušárna je ve sklepě a je celkem prostorná. Sprcha (za poplatek) je hned u sušárny a je o něco použitelnější, než na Sulzenau Hütte.
Na patrech jsou pak ještě umývárny. Spíme v klasickém podkrovním lageru, boxy cca po 10 matracích odděleny příčkami.
Neděle 8.7.
Pořád nemáme ještě žádný zářez na pořádný vrchol.
A tak jsme si v odjezdový den přivstali a v 6:30 vyrážíme na Kreuzspitze, která se ční přímo nad Martin Bush Ht.
Jen co se vydrápeme ze dna údolí po horských loukách do vyššího patra, ukáže se nám zase Simlaun (foto).
Opět Simlaun (vpravo v pozadí) a v popředí začátek hřebene Marzellkamm, po kterém se na Simlaun chodí z Martin Bush Ht.
8:00 - Přecházíme kamenné pole na úpatí svahu Kreuzspitze (vpravo, není vidět).
Na obzoru hřeben Kreuzkogelu, Sennkogelu, Seikogelu a Hauslabkogelu.
8:30 - Výstup svahem Kreuzspitze vede po firnovém poli s celkem ostrým sklonem cca 50 stupňů.
Po ránu je smíh ještě pěkně zmrzlý, naštěstí jsou v něm vyšlapané stopy z předchozích dnů.
Na fotografii už je tento svah šťastně za námi (resp. vpravo pod námi), stojíme na ostrém hřebeni Kreuzspitze (zády k vrcholu) a díváme se na sever do Ventského údolí.
Pohled z téhož místa na jih do Niederjochtalu, kterým jsme včera sestupovali ze Simlaun Ht (v sedle uprostřed obrázku).
Po pár desítkách výškových metrů stoupání celkem bezpečnou kamenitou pěšinou po šikmém hřebeni
se dostáváme na široký předvrchol Kreuzspitze s výhledem na hlavní vrchol.
Zoomem pořízený záběr výstupu na samotný vrchol vypadá akčně, ale cesta není nijak zvlášť vzdušná. Srovnejte s předchozím obrázkem bez zoomu.
Ještě jeden dramatický záběr vrcholu.
8:45/9:00 - Kreuzspitze, 3455m
Užíváme si konečně nějakého dobytého vrcholu, ze kterého navíc můžeme sledovat celou naši cestu z předchozích dnů:
Breslauer Hütte...
...Wildspitze (ta se zase, mrška, schovává do mraků)...
...i když v mracích je vlastně jen vrcholek...
...Hochjochhospiz v hlubokém údolí...
...a ještě jednou v detailu...
...a také Vernagt Hütte.
Kreuzspitze je celkem snadno dostupná hora, ale její hřeben je pěkně zvrásněný...
...a strmý.
Cestou dolů sledujeme (teleobjektivem) několik skupinek, které už přešly Marzellkamm
a nyní přes Niederjochferner směřují na Similaun...
...ale čeká je ještě pěkný výstup.
Ještě jednou Simlaun, mraky trochu ustoupily.
Všimněte si těch dvou postaviček, které vystupují po hřebeni zprava doleva.
Na předchozím snímku (o 5 minut dříve) byly o hodně níž (pokud to byly tytéž postavy ;-).
11:00 - Už jsme zase zpátky na Martin Bush Ht.
Těsně příchodem k chatě trochu sprchlo, ale už se zase dá sedět na terase.
11:30 - Sestupujeme z Martin Bush Hütte po horské cestě
(je sjízdná i auty, chatař dojíždí na terénní motorce).
Cestou míjíme i pár cyklistů, ale jen ti nejzdatnější vydrží šlapat až k chatě.
Kousek pod chatou se horská louka změní v kleč a ta nás provází až do Ventu.
Potok teče hluboko pod námi v ostre zařízlé rokli. Částečně má na sobě stále ještě sněhový příkrov.
Kousek nad Ventem se začnou objevovat i stromky.
Sestup zakončíme kamenitou cestou podle sjezdovky, okolo roste vřes a křoviska.
13:15 - U paty sjezdovky se volně pasou huňatí koně, svolní k pohlazení.
Touto cestou jsme před třemi dny vyráželi nahoru.
To není vyšisovaná rakouská vlajka, ale jen detail srsti koníka z předchozího obrázku.
13:30 - Jsme zpátky na parkovišti.
Do civilizace nás vítá místní kočka domácí.
15:45 - s Alpami se loučíme u německé Zugspize.
Pak už jen nějaké zácpy u Mnichova a kolem 19h jsme na okraji Prahy.