Po noci u hájenky Griesleitenhof 843 m.n.m. Na parkovišti jen kolegové čeští horolezci.
Poprvé vidíme 400 metrů vysokou vápencovou stěnu Rax alp. Nahoře nás čeká jednodenní putování náhorní plošinou a jedno přespání.
Nakonec se povedlo narvat všechno na přespání do malého 20l batůžku. Když si jej potěžkali místňáci, řekli, že má "hundrt kilo". No s Lojzíkovou předepsanou pětikilovou dávkou vody to tak cca bylo ...
Nástup na Hans von Haidsteig - je sobota ráno a před námi jen jedna dvojice místňáků a jedna partička z Čech.
Lojzíkův baťoh je naprosto non feratový. Klasický velký trekáč ...
A tohle jsou tedy žebříky a fixy klettersteigu, začíná požárnické cvičení :-D.
Cesta je klasifikována jako obtížnost C-D. Ani s velkými a těžkými batohy jsme neměli žádný problém.
Pohled z poloviny stěny - stejné rozhledy jako horolezci jen s jistotou zabezpečení.
Fotečka do alpského deníčku: "Můj milý deníčku, dneska jsem byl poprvé na klettersteigu ..."
A kdopak se to schovává za tou skálou? Že by kamzík?
Tady z tohoto pohledu to spíše vypadá na kamzici :-D.
Malá fotopoauzička po první části feratky cca v první třetině.
Cesta bude pokračovat po nezajištěném žebříku směrem do Déčkového komínu.
Jak to ten Lojza fotí je mi záhadou :-D.
Vzdušný traverz pana otce.
A tu je ten komínek zespoda. Nahoře je zastavení s dřevěnou Madonnou.
Pan otec stoupá komínem...
... stále výš, i s pěti kilem vod ...
... a od Madonny dál až úplně na vršíček...
.. kde se může udělat fotka do deníčku: Můj milý deníčku byla to brnkačka :-D.
Závěrečná kedulka ve výšce cca 1800 m.n.m.
Pohled dolů do údolí z náhorní plošiny. Nízká oblačnost stoupající z údolí postupně zakrývala výhledy.
A takhle to vypadá nahoře - vápenec a kosodřevina, do které jsme zahodili vše na přespání a vaření a dál pokračovali nalehko jen se strejdulínkovým báglem.
Cílem je projít asi tak 2/3 náhorní plošiny. Tohle je nával lidí na hlavní trase od lanovky k Otto Haus.
Kromě kosodřeviny jsou v horních partiích k vidění ještě zakrslé smrky, které bojují jak se dá. Mají takové malé pidijehličí.
Tohle byl asi také smrk, ale již dobojoval ...
Jakési ruiny u Jakobskogel. Oblačnost je jiz všude okolo. Stále se nacházíme na hlavní trase.
Strejdulínek studuje mapičku.
Otto Haus - vzhledem i velikostí podoben Luční boudě. Jen mnohem kvalitnější hospoda. POužili jsme toalety a zamířili do méně frekventované části pohoří.
Postupně klesáme do výšky 147O m.n.m., kde se nachází Durnbacher hutte.
Tady krajina přípomíná tak trochu Šumavu.
Z šumavských luhů a hájů dvě.
Cestou dolů k Durnbacher hutte je již vidět stěna kterou bude muset následně vystoupat o 5OO metrů výše. Cestou dolů také potkáváme podivuhodného důchodce se sponkami ve vlasech.
Na konci září byli čmeláci zalezlí ve zvoncích úplně "tuzí". I když do nich člověk cvrnkal zůstávali nehnutě v květech.
Tohle je severní strana Rax Alp. Zase trochu jiné výhledy.
Malý detail - podle posedu soudíme, že malá louka nejspíše není dílem matky přírody.
Občas se nízká oblačnost protrhla a bylo možné kouknout do dáli.
Áách. Óóch. Jéé. To si musím vyfotit.
Pan fotograf si připravuje inštrumenty na vyfocení vzorové náhorní plošinky.
A tu je výsledek: Vzorová ukázka nahorní plošinky.
Pan fotograf v protisvětle.
Tohle byla kleč, než se jí udělalo zle.
Stoupání k nekvyššímu bodu dnešní trasy - k Dremerkstein 1948 m.n.m.Už jsme snědli co se dalo, takže se docela těšíme ke stanu.
Ke věcem jsme dorazili za tmy, kolem půl osmé. Vše v pořádku našli, postavili, uvařili, vypili a snědli. Protože jsme spali na zlomu celé plošiny, celou noc lomcoval stanem slušný vítr.
Nicméně nedělní ráno bylo nebe jako vymetené. Sbalili jsme dřív, než jsme mohli kohokoliv spatřit.
Vyfoukané nebe a ranní pohled na jih, odkud jsme včera přišli a kudy se dnes vrátíme. A cestou budeme míjet nedělní davy, naprosto ucpanou ferratu, kde si lidé stojí na hlavě a děkovat štěstěně, že jsme zvolili sobotu.
Dole u auta jsme byli o něco později a také přejezd byl o něco delší než plán. Nicméně jsme tu u Gossauského jezera a hledíme na Dachstein. Jen proti planované půl jedné jsou skoro tři hodiny.
Takže od jezera nahoru k Adámek hutte není žádné foto. Převýšení o 1300 metrů jsme stihli do půl osmé i s tradiční Lojzíkovskou pětikilovou vodou. Nahoře již mělo být zavřeno, ale protože tam v neděli odpoledne naběhlo ještě pár čechů, chata prodloužila sezónu o pondělní svátek Sv. Václava.
Spali jsme u chaty ve stanech tak jako velká skupina lidí ze sdružení
STAN. Našim nejbližším sousedem byl sám pan ředitel STANu s mladou pěknicí ve stanu :-D. Tak nevím, jestli bych mu svěřil dcéru :-D. Ale byli to fajn lidé, na nichž večer Lojzík vysomroval jakousi omáčku.
Ale to je již ráno na Adámkovi. Za tři ojro jsme koupili 4 litry vody, abychom měli co tahat, protože vše ostatní jsme nechali ve stanu u chaty.
Zatím jsme se kochali postupně se objevujícími siluetami skal v lehkém mlžném oparu.
A také se poprvé seznámili s místními somrujícími ftáky.
Postupně se vše pod dva kilometry zanořilo do nízké ale stoupající oblačnosti....
... a tak jsme vyrazili svést nerovný souboj s tou stoupající mlhou.Nejprve jsme trochu ztratili cestu, ale spravným směrem jsem se na ní vrátili abychom došli na pravý okraj Gossauského ledovce.
Vrcholky po pravé straně ledovce jsme jmenovali Himler a Goebels.
Na ledovci se ukázalo, že stoupající mlha je podle očekávání rychlejší než my.
Nu a to je ledovec zblízka. Natavené našedlé a zvrásněné plošiny vypadaly jak vápencové skály.
Mlhou se blížíme k hřebínku, po kterém vede na vrchol lehká ferátka.
Proti nám proběhl jakýsi domorodec, ale jinak cestou po ledovci nepotkáváme vůbec nikoho. Jak jsme se dověděli již na Adámkovi, v neděli ale byly na vrcholu stovky lidí.
O něco blíže se na ferátce vyrýsovala skupinka sestupující dolů.
Cesta po ledovci byla více než bezpečná, rozhodně nehrozil žádný pád do trhliny. Mačky byly vlastně potřeba jen při nástupu, kde byla slušná ledovka.
Cestou po feratě na vrcholek jsme potkali chlapíka co mu bylo 66, ale radost z vrcholu nám to rozhodně nezkazilo.
Za Lojzíkem je druhá přístupová strana přes Hallstatský ledovec. Odtud také od lanovky Gosaukam přicházela většina ostatních dobyvatelů vrcholu.
Pohled zpátky do údolí se vším všudy - s ledovcem, chatou i jezerem. Gossauská strana zůstala celkem příjemně vysluněná.
A ještě jedna vrcholová.
Somrující ptáci na vrcholu. Přibramská vyčina je motivovala i k usednutí na ruce.
Pohled do údolí s kouskem hřebenové ferátky.
Tohle je moc pěkná ukázka výhledu do Ramsau. Bylo to skutečně prazvláštní. Severní strana byla až k vrcholu v mlze, která končila přesně na hraně Dachsteinského hřebene.
Gossauský ledovec po xté. Zde vypadá poněkud majestátněji. Ve skutečnosti celkem mizí a kdoví, zda našim vnukům něco zbyde. Chata Adámek byla dříve u ledovce a teď se od ní jde nahoru k ledu cca jednu hodinku.
Tohle už je poněkud realističtější pohled na plochu ledovce.
Jedna fotogenická trhlinka...
... s tunýlkem skrz naskrz...
... nás svedla k hrátkám s cepínem, který jsem vláčel zcela zbytečně.
.. to je teda nervák :-D ....
... tvrdá práce :-D v království věčného sněhu a ledu ...
Anatomie přeskoku trhliny. Nejprve je třeba se správně šklebit na fotografa :-D ...
... a pak udělat HUP !!!
Mohlo by se zdát, že strejdulínek vydělává v Rebexu těžkou vatu a do Alp si létá vrtulníkem.
Ale žel bohu není tomu tak. Tento armádní stroj prováděl celý den různá svičení na ledovci. Mimo jiné vysazoval zcela na hodní hraně ledovce dva pasažery.
A nakonec jsme se s ním potkali u Adámka, kde pomáhal s odjezdem věcí a lidí z chalupy, která již byla zazimovaná.
Strejdulínek Lojzíček v tradičním horském úboru Jihlavských dobrodruhů. Jsou to opravdu ostří hoši :-D.
Tedy vzhůru do údolí, protože je již půl čtvrté a cesta je ještě dóóst dlouhááá. Kromě armádního vrtulníku jsme ještě zahlédli jeden žlutý s oranžovým předmětem na laně. Jak se později ukázalo na tom laně letěl záchranář, doktorka a jeden český turista s ošklivě vyvrknutým kotníkem.
Poslední pohled na Adámka a ledovec. Dole jsme byli za tmy a zcela uťapaní. Výlet to však byl mimořadně podařený.