Letos jsme sáhli po dlouho opomíjené Silvrettě.
Přesný termín volíme dle předpovědi: Počkat, až se vybouří letní bouřky, ale odjet ještě před pondělní studenou vlnou, kdy mělo začít sněžit.
Čtvrtek 3. 7.
7:15 - Opouštíme rozpálenou Prahu a také jednu rozpálenou účastnici výpravy - s horečkou přes 38° C si odjet netroufla.
Krátce po přejezdu německo-rakouské hranice začnou přeháňky...
...které nás pronásledují až do Paznauntal a pršet přestává kousek před vesnicí Galtür, která je naším startovním bodem.
14:30 - V Galtür (1580m) jsou skoro všechna parkoviště jen pro hotelové hosty.
Veřejné je prakticky jen u zdravotního střediska a platí se tam 7 EUR za den.
15:20 - Autobus nás (za 4,60 EUR/os) vyvezl k přehradě do sedla Bielerhöhe (2037m).
Cestou si uvědomujeme alternativní místa na zaparkování:
Zřejmě by to šlo zadarmo u přehrady (nutno ale zaplatit mýtné na silnici)
nebo na
malém parkovišti u mýtné brány.
K Wiesbadener Hütte volíme klasickou cestu (široká štěrková) podél jezera a pak prudším stoupáním k chatě.
Alternativní Sommerweg (která vede stráněmi) je příliš zarostlá.
Z mraků se nám ukazuje Piz Buin a pod ním Ochsentaler Gletscher.
17:15 - Na Wiesbadener Hütte (2443m) jsme na necelé dvě hodinky.
Strhnou nám storno 10 EUR za chybějící účastnici, ale i tak máme menší lager jen pro sebe.
Večeře je v 18:00, ale protože nemáme polopenzi, můžeme si objednávat až v 19:00 a to z celkem pestré nabídky.
Po večeři se vyjasní a jdeme se projít k malé chatičce nad chatou...
...s výhledem na Piz Buin...
...i na kapličku pod chatou.
Na Piz Buin koukáme i z okna lageru (dost studeného). Narozdíl od většiny ostatních v chatě se na tuhle horu nechystáme.
Pátek 4. 7.
8:30 - vyrážíme z chaty po stezce směr Obere Ochsenscharte.
Cesta vede širší kotlinou a s narůstající výškou mizí kvalita stezky a pak i značení.
Nástup na Vermuntgletscher vede po jazyku suché země přesně jak ukazuje mapa.
Ledovec je už bez sněhu (tedy ledový), takže mačky jsou nutností, přestože stoupání není velké a trhliny skoro žádné.
...do východního údolí, kam plánujeme sestupovat.
Před tím se ale pokusíme o výstup na
Dreiländerspitze (3197 m).
Hřeben, co k němu stoupá ze sedla, je zároveň hranicí mezi Vorarlberskem a Tyrolskem.
Vrchol zároveň leží na rakousko-švýcarské hranici.
11:00 - Cesta po ledovci byla vyšlapaná a po skálách nad ledovcem znatelná.
Nicméně závěrečný výšvih je pro nás příliš vzdušný, a tak končíme na předvrcholu.
Pohled do kotliny, kterou jsme ráno stoupali. Na ledovec tam nastupuje další družstvo.
Chata je schovaná pod/za špičatým kopcem Vermunkopf v levé třetině fotky.
Sedlo je naopak schované za skálou úplně vpravo.
Jedna z náročnějších částí výstupu, vlastně teď už sestupu z vrcholu.
Vracíme se na ledovec, tady nahoře je pokrytý sněhem.
12:00 - Po krátké pauze v sedle začínáme sestupovat na východ na Jamtalferner.
Prvníc pár metrů je strmých...
...pak už se jde pěšinou v suti, která není moc znatelná.
Jamtalferner je už z větší části také bez sněhu...
...a v místech, kde se ve výšce 2500m láme do prudšího svahu, si děláme odbočku k jeho trhlinám.
Ledová část ledovce přechází v suťovisko, které má ale stále v sobě ledový základ.
Jeskyňka v patě ledovce.
Od ledovce nevede žádná zřetelná pěšina, takže hledáme cestu sutí a přemýšlíme, kde překonáme stále mohutnější potok(y).
Z mapy víme, že cesta k chatě je na pravém břehu údolí.
Při namáhavé cestě kamenolomem se ohlížíme na patu ledovce.
Potok se nám nakonec na jednom rozvětveném místě podaří překonat snadno jen s pomocí hůlek.
Kamenolom je za námi, suť přechází v mech, mech v trávu...
...a na plochém dně údolí se objevuje první značka i pěšina
Podle mapy.cz vede nějaká pěšina i po dně údolí, ale tu jsme nenašli (a ani nehledali).
Naše cesta nastoupala do pravé stráně, napojila se na užívanou stezku z Russkopfu a po ní pohodlně dojdeme až k chatě.
15:30 -
Jamtalhütte (2165)
leží na soutoku několika údolí a je oblíbeným východiskem zejména pro zimní skialpové túry.
V létě je tu bergsteigerů menšina, osazenstvo tvoří spíš cyklisté či příchozí z údolí.
Pohled od chaty na široký Jamtalferner. Jeho ramenem vpravo jsme sestupovali; nad ním se ční Dreiländerspitze.
Chata je velká a s trochu nezvyklým režimem: jídla nabízejí jen s polopenzí a ta stojí 52 EUR. My ale snídani nechceme.
Nakonec nám (protože jsme v Alpenvereinu) nabídnou k večeři "Bergsteiger menu" (což je v jejich pojetí vegetariánské jídlo bez polévky).
Plus poplatek 10 EUR za to, že nemáme polopenzi. Pro větší pohodlí nemáme zarezervovaný lager, ale pokoj. A ten je luxusní.
Sobota 6. 7.
7:00 - po soukromé snídani v našem rozlehlém pokoji (okénko šikmo vlevo nad cedulí) vyrážíme nalehko na jednodenní výšlap na Gamsspitze.
Po kvalitní a značené stezce stoupáme údolím (kudy jsme včera sestupovali)
a pak po morénových hřebíncích až k výčnělku Russkopf (2693m).
Za sedlem Russkopfu už stezka prakticky mizí a po šutrech si hledáme cestu k patě východního ramene Jamtalferneru.
Ledovec je zde plochý bez výrazných ohybů a asi i bez velkých trhlin.
Přesto se raději navážeme...
... a mírným stoupáním traverzujeme vzhůru.
10:30 - pod vrcholem Gamsspitze opouštíme ledovec a přemýšlíme, kudy se vydrápeme na vrchol.
Naštěstí je stezka celkem dobře vidět (byť není značená) přesně tam, co ukazuje mapa.
Celkem snadno se vydrápeme na hřebínek, který je sice vzdušný, ale celkem široký na obezřetnou chůzi.
Žádné speciální horolezení není třeba...
...jen občas oblézt nějaký ten balvan.
Vrchol je těsný, ale nijak extrémně vzdušný. Vlevo Švýcarsko, vpravo Jamtalferner.
Počasí není nejlepší (a sezení není nejpohodlnější), tak se nahoře dlouho nezdržujeme.
Sestup po hřbítku Gamsspitze.
Pohled shůry na ledovec, po kterém jsme stoupali.
Zajímá nás ledové jezírko pod Chalausköpfe a půjdeme se k němu podívat.
Hrana ledovce, který přiléhá k hraničnímu hřebeni, je občas úchvatná...
...stejně jako jezírko, které se tam z tajícího sněhu vytvořilo...
...a u kterého někteří z nás dramaticky pózují.
12:00 - opouštíme ledovec, po kterém zde dole tečou malebné potůčky vody.
Tento velký balvan jen vstupem do doliny, kterou jsme stoupali k ledovci.
V zákrytu balvanu a chodce se nad údolím rýsuje Russkopf.
13:00 - na Russkopf (2963m) stojí kamenný přístřešek, zřejmě spíše pro pastevce
Při sestupu se dost loudáme, občas poleháváme či postáváme a kocháme se horami.
Zde s výhledem na naši včerejší cestu z Jamtalferneru.
Protože se nám ještě nechce do chaty, švihneme to pravým úbočím údolí mírně vzhůru...
...mezi loukami...
...a potůčky...
Při sestupu k chatě objevíme tuto pamětní desku zahynulému horalovi.
Rozcestník u chaty varuje o uzavírce cestu přes Zahnjoch. Tam se naštěstí nechystáme.
Vegetariánský guláš s knödlem vypadá stejně jako u varianty z polopenze, jen místo masa jsou kusy brambor. Jíst se to dá.
Sobota 7. 7.
8:00 - máme sbaleno a loučíme se s pokojíčkem, který vznikl přístavbou, takže část stěny je původní venkovní fasáda.
8:15 - sestup do údolí může vést po silnici...
...my ale necelý kilometr od chaty odbočujeme na pěší stezku, která vede pravým úbočím a trochu divočejší krajinou.
A občas i mezi pasoucím se dobytkem.
Jakmile stezka sestoupá k potůčku, neubráníme se a dáme si koupel.
Údolí se rozšíří, mineme salaš a i naše stezka se rozšíří a po chvíli se připojí na hlavní silnici na levém břehu.
Kousek před Galtürem nás ještě zastihne střední přeháňka.
11:00 - na parkovišti už je zase bez deště.
Takže si dopřejeme čerstvou kávu.
11:45 - vyrážíme domů
Loučíme se s Paznauntalem železničním viaduktem Arlberské dráhy.