Čtvrtek 3.7.
Letos jedeme do Alp více na východ - cílem jsou Vysoké Taury.
Protože nepojedeme přes Mnichov a Garmish, ale přes Salzburg, nenocujeme na mostě, ale ale hezky v pohodlí na faře u Rana ve Vltavici.
Pátek 4.7. 7:00
Loučíme se s farou ve Vltavici...
...a přes Passau...
...jedeme do údolí Rauris (o jedno na západ od Gasteinertal)
Posledních cca 6km silnice je placený (10 EUR), ale zase tím získáme 300 výškových metrů.
11:15 - poslední přípravy na parkovišti. Nad námi se tyčí Sonnblick - cíl naší dnešní cesty.
Jsme ve výšce 1550m n.m. a dalších 1550m musíme dnes nastoupat.
Nejprve prudce stoupáme smrkovým lesem.
A potom chvilka odpočinku v krásném plochém údolí, kterým se budeme za pár dnů vracet.
Další část cesty vede po stezkách úbočím údolí a pořád koukáme na cíl naší dnešní cesty (Sonnblick - ten špičák vlevo) i zítřejší cesty (Hocharn - plochý masivní plochý kopec vpravo).
13:40/14:10 - chata Naturfreundehaus Neubau (2175m) stojí v oblasti středověkých zlatých dolů a rýžovišť (po jejich rozvalinách tu vede i naučná stezka).
Před chatou je roura s pitnou vodou. V chatě se dá jíst i spát, ale toho jsme nevyužili.
Nejprve krátký sestup k zlatonosnému potoku a za ním už celkem ostře do kopce (na fotce vpravo). Stále ještě po kvalitní horské stezce.
První letošní firnové pole.
Tempo se zpomaluje, převýšení dává těm méně trénovaným dost zabrat. Stezka (ani mimo sníh) už není moc zřetelná, leze se po kamenech atd.
16:30/17:00 - Rojacher Hütte (2718m)
Tahle malá chatička se nám moc líbila. Kdyby nás nečekal zítra Hocharn, přenocovali bychom tu.
Dole je kuchyně s jídelním stolem, kde dlí chatár s chatárkou. V přízemí mají ještě svůj soukromý pokoj.
Nahoře (nebyli jsme), je půdička s lagerem pro 10 osob.
Zásoby sem nosí chatár na zádech z Naturfreundehaus, vodu v kanystrech z blízkého ledovcového potůčku.
Jeden z četných odpočinků na vydýchání toho méně trénovaného.
V pozadí už se tyčí vrchol Sonnblicku a jsou vidět obě cesty, které na něj vedou:
A) Značená vede po hřebínku, je trochu náročnější a vzdušnější.
B) Volíme tu alternativní přes žleb s firnovým polem (na fotce je vidět, jak je vyšlapaná). Ze žlebu se na hlavní svah Sonnblicku přejde tím sněhovým jazykem mezi skalami.
Přechod ze žlebu na hlavní svah a fixní lana, kterými je jištěn. Nahoře jsou sice chycena do skály, ale níže už jen špalíky zakopanými do sněhu. Cestou zpátky jsme některé našli vyviklané. Kdyby se na lano člověk spoléhal, sice nesjede až do údolí, ale pěkně se zhoupne.
Pohled zpět na hřebínek, po kterém vede hlavní cesta. My jsme šli sněhovým svahem někde pod dolním okrajem fotky.
V pozadí vrchol Schareck, na jeho pravém svahu je ledovcové lyžování.
18:45 - Zittelhaus (3105m) na Sonnblicku.
Vpravo je přes 100 let stará meterologická observatoř (Entritt verboten) a vlevo chata (willkommen).
Chata má 4 podlaží - záchody jsou v prvním, pokoje ve druhém, vchod a restaurace ve třetím a lagery ve čtvrtém. Dokonce i cesta z lageru na záchod nás pěkně zadýchala.
Jak to tak bývá na výše položených chatách, v umývárně jsou jen žlaby (žádná sprcha) a voda není pitná.
Do chaty se vstupuje z jižního svahu - na severu je pod chatou několikasetmetrová stěna a nad ní pěkná Sonnen Terase
Pohled do údolí na Kolm Saigurn. Ten flíček v lesích je parkoviště, odkud jsme v poledne vyráželi
21:00 - Západ slunce nad hřebenem Grossglockneru (hlavní vrchol je schovaný pod mráčkem).
Na Sonnblicku je ale populární hlavně východ slunce. Naši spolubydlící z lageru si na něj v 5 ráno přivstali. My nikoliv.
Sobota 5.7.
Ráno bylo dle očekávání azuro. Pohled na ledovec Kleinfleiss. Ledovec a pak i tu pyramidu vpravo (Goldzechkopf) musíme přejít na naší cestě na Hocharn.
Ještě pohled na jih. Tahle pyramida se jmenuje pro změnu Goldbergspitze. Prostě zlatokopecký kraj.
Jako obvykle snídáme z vlastních zásob. Což se v jídelně nesmí, ale terasa je mnohem luxusnější.
8:00 - vyrážíme ze Sonnblicku. Zatím je to z kopce.
Ledovec mezi Sonnblickem a Goldzechkopf je souvisle pokrytý sněhem a je v něm vyšlapaná cesta, takže se ani nenavazujeme.
Po chvíli se z vyšlapané cesty (vedoucí někam do údolí) odpojíme a stoupáme šikmo svahem tam, co sníh dosahuje co nejvýše pod Goldzechkopf.
Pohled zpět na cestu po ledovci. Vlevo Sonnblick, vpravo Goldbergspitze.
8:45 - Úžlabina, ve které končí sníh, má udělanou cestu z kramlí a několika fixních lan. Za sucha v pohodě schůdné.
Pozn.: To lano nahoře je elektrické vedení na observatoř.
Pohled do úžlabiny shora.
Dál už se na Goldzechkopf pokračuje po jeho hřebeni, který je pěkně kamenitý.
9:15 - sestup z Goldzechkopfu vede nejprve kamenitým svahem...
...na několika místech jištěný fixními lany.
Pohled na západ na Zirmsee. K němu ale nesestupujeme, naše cesta vede po hřebínku vpravo k sedlu Goldzechscharte.
Sestup z Goldzechkopf.
Hřebínek k Goldzechscharte se jde chvíli traverzem po sněhu...
...chvíli po skalní pěšině...
...ale hlavně po těhle velkých kamenech.
10:20/10:40 - pohled zpět na Goldzechscharte, ze které se po sněhovém poli odpojuje cesta dolů do Kolm Saigurnu. Z dálky se nám zdála v tomto sněhu nebezpečná (později šněruje prudkými splazy), ale asi je celkem schůdná (asi jako
vloni na Schrankogel).
V pozadí vlevo Sonnblick, vpravo Goldzechkopf.
Výstup ze scharte na Hocharn už je pohodovější. Jde se po hřebínku a pak se šplhá na předvrchol (3203m) s mohylkou, ale dá se jít i sněhovým svahem.
My předvrchol obcházíme sněhovým svahem. Byl prudký (v závěru kolem 40°), ale firn je pevný a přitom nezledovatělý.
Za předvrcholem už zbývá jen pár set metrů pozvolným sněhovým svahem.
Je vidět, že už jsme výše, než Sonnblick (v pozadí uprostřed). V pozadí vlevo je rozlehlý Schareck.
11:20 - Hocharn dobit. Dál na západ by se dalo pokračovat hřebenovkou přes Otto-Umlauf Biwak a pak až k sedlu Grossglocknerstrasse.
V pozadí hřeben Grossglockneru.
Panorama z vrcholu Hocharnu na severovýchod - do Rauriského údolí.
11:30 - pomalejší z nás (a dva naši spolupoutníci z Německa) se teprve drápou na vrchol.
Hocharn (3254m). V popředí celý náš tým, v pozadí Grossglockner, u fotoaparátu jeden ochotný Němec.
12:50 - nahoře je krásně, tak se tam různě občerstvujeme, kocháme a nakonec děláme krátkou vycházku k na severní výběžek Hocharnu. Odtud do údolí je tato fotka.
A už opět šplháme zpět na Goldzechkopf. Na jeho svahu jsme objevili takovéto kamenné "koleje".
Některé kameny na svahu Goldzechkopfu jsou opravdu špičaté. Naštěstí jsou dobře označené :-)
14:30 - podruhé na Goldzechkopfu. Pohled na Zirmsee.
Sestup z Goldzechkopfu směrem k Sonnblicku je poněkud drsnější, 5-10m lehčího skalolezení s fixními lany...
...pak po hřebínku a nakonec doprava roklí na ledovec.
Pohled zpět na zasněžený svah Goldzechkopfu.
16:30 - a jsme zpět na Sonnblicku.
Náš lager na Zittelhaus má okno na jih. Byl celkem prostorný (lavice, police), pár paland, zbytek ležení na zemi.
Ukázka gastronomie na Zittelhausu.
Podvečení panorama na ledovec Kleinfeiss. Vpravo Goldzechkopf, přes který se z jižního údolí táhne na Zittelhaus silný kabel (zatímco lanovka vede ze severního údolí z Kolm Saigurnu).
21:00 - další západ slunce ze Sonnblicku. V popředí Goldzechkopf a vpravo kus vrcholu Hocharnu.
Neděle 5.7. 6:45
Snídani jsme si ještě užíváme pod jasnou oblohou...
7:45 ...ale když o hodinu později vyrážíme, je už Sonnblick v mraku (správně oblaku) a brzy se přidá i mrznoucí déšť.
8:25 - Rojacher Hütte (2718m) jako by vybízela k přestávce.
Uvnitř je útulno, kromě nás 2 hosté a 2 chataři (u kuchyňské linky).
Chatařka nás přemluví, abychom si k čaji dali ještě její moučník a za pár minut nám ukuchtí takový tlustý a dobrý lívanec.
9:20 - přestávka se vyplatila. Už neprší, mraky se trhají a my konečně vidíme, kam to jdeme - přes to hluboké údolí někam pod Schareck...
...za pár minut je to vidět ještě lépe.
9:40 - rozcestí s odbočkou na Niedere Scharte je přehledné a cesta 102 je zatím dobře značená.
Malý ledovec Oberes gupetes Kees se podle některých map chodí horem, nám se ale nechce se navazovat (tady by to bylo potřeba) a navíc nás lákají ta jezírka pod ním (kudy vede cesta podle AV mapy).
10:10 (2400m) - Mraky se dále trhají, už vykukuje i sluníčko a tak někteří neodolají koupeli (3 noci bez sprchy už jsou znát)
Pokrývku hlavy si ale nesundá ani jeden. Na potápění je voda přeci jen trochu studená.
Detail sněhové kry, která pomalu odtává do jezera.
Panorama s jezírkem.
Pamatujte si, že z ledové kry kouká nad hladinu jen jedna desetina.
Tady se voda z jezírka noří pod sněhový krov.
Ještě jednou jezírko, tentokrát z dálky. Nahoře vidíte vodopád odtávající vody z horního Goldbergského ledovce.
A ještě detail čela ledovce.
10:55 - po skoro hodinové přestávce opouštíme toto malebné zákoutí.
Značenou cestu jsme zatím nenašli, přestože potok přecházíme na jednom z nejpříhodnějších míst.
Jen co vylezeme trochu z údolí, štěrk a sníh se změní v tenhle krásný a voňavý kvetoucí koberec. Škoda na něj šlapat, ale je všude.
Jezírka jsou hluboko pod námi a my stoupáme výš a výš k Niedere Scharte. Na značenou cestu už jsme párkrát narazili, ale občas jdeme raději jinudy.
Pod námi jsou zříceniny zlatokopecké usedlosti Knappenhaus.
V závěrečné fázi výstupu je svah zbrázděn různými pahorky, mezi nimi jsou takovéhle louže, které poskytují velmi fotogenický výhled na Sonnblick i Hocharn.
Také jsou tu různé vodorovné plošinky, kde by se dalo stanovat.
12:30 - Niedere Scharte (2695m) není nijak ostrá průrva, je to spíš mělké sedlo v hřebínku z hory Alteck.
Na druhé straně průrvy je vidět přehradní nádrž Hochraurten, okolo které jsou lyžařské lanovky
Mezi Niedere Scharte a Fraganter Scharte je potřeba přelézt takový nízký, ale kamenitý vrchol.
Jmenuje se pro změnu Goldbergtauernkopf.
13:00/13:45 - polední přestávka ve Fraganter Scharte (2753m).
Čeká nás výstup na Herzog-Ernst Spitze. Ten kopec mi trochu připomíná krkonošské Vysoké Kolo, akorát 3x větší.
Cesta na spitze vede občas po pěšině, občas takovýmto kamenolomem, který navíc někdy přeušují sněhová pole. Namáhavé, ale celkem bezpečné.
14:15/14:30 - Herzog-Ernst Spitze (2933m) je vlastně jen takovým mezivrcholem, kde se stáčí hřeben, směřujícím k Sharecku.
Chvíli váháme, zda na Schareck ještě neodbočit, ale pak ho vzdáváme - obloha se zatahuje a nechtěli bychom na hřebeni chytit odpolední bouřku.
Oproti předchozí fotce se otočíme o 90° doleva a už je vidět náš hřebínek, po kterém vede hřebenovka Pröllweg až k Niedersahsenhausu (ten stojí dole v tom zeleném sedýlku osvíceném sluncem).
Začátek Pröllweg jde takhle hezky po schodech...
...vine se kolem takovýchto skalek...
...občas vede skutečně ostře po hřebeni...
...občas i do kopce...
...k prvnímu hřebenovému vrcholu Neunerkogel.
Opět pěkná hřebenová fáze. Za špatného počasí bych tudy raději nechodil.
Detail skály.
Drsnější část cesty. Fixní lana jsou z jakéhosi pružného plastu a nebudí úplnou důvěru. Přitom jsou tu celkem potřeba.
Další skalní věž, v pozadí Rauriské údolí.
Opět jedno z náročnějších míst. Za vlhka či náledí asi celkem ošemetné.
S klesáním je hřebínek čím dál zelenější a cesta snazší.
Východní stráň klesá k lyžařskéhu středisku Sportgastein s lanovkou na Kreuzkogel (v centru snímku).
16:30 - a to už je naše chatička, Niedersachsenhaus.
Na chatě jsme první a tak honem zasedneme nejlepší místa.
V podvečer přijdou ještě dvě menší skupinky, takže i na večeři je společnost velmi komorní.
Lager máme sami pro sebe, je to spíš pokoj s palandami. Výhled má na hřebínek, po kterém jsme přišli. Dobře, že jsme vynechali Schareck, večerní liják přišel.
I když se někteří z nás dnes již koupali, dopřáváme si teplou sprchu (1 EUR / 90 sekund).
Pondělí 6.7. 7:00
Snídáme jako obvykle na terase. Nebe je vymetené, vzduch po dešti svěží.
8:00 - mohli bychom se dát stezkou dolů přímo do Kolm Saigurnu, ale máme čas a tak to vezmeme ještě oklikou dál po hřebeni...
...třeba proto, abychom pořídili takovéhle fotečky předvčírem pokořených vrcholů (Hocharn se jako obvykle dopoledne skrývá pod mráčkem).
Stezka je luxusní. Dnes už nepotkáváme žádná obtížná místa.
Pohled zpět na Schareck...
...a na hřebínek, po kterém jsme šli včera.
Po necelé hodině cesty hřebínek opouštíme a dál jdeme traverzem po stráních, které spadají ke Gasteinu.
9:30/9:45 - v sedle Bockhartscharte (2226m) natrvalo opouštíme náš hřeben a začínáme sestupovat tímto plochým údolím do Kolm Saigurnu.
Sestupujeme ležérně, fotíme kytičky...
...někdy se do záběru připletou i zvířata.
Do plochého údolí se pomalu začíná zařezávat potok, který pak teče až k parkovišti.
V pozadí stále naši dva velikáni, Hocharn se mráčku ještě nezbavil.
10:15/10:30 - přestávka s přežvýkavci
Spodní část údolí vypadá jak na Šumavě. Až na ty kopce nad ním.
Je vidět, jak fotky mohou zkreslovat sklony svahů. Úbočí Hocharnu, po kterém vede z Goldzechscharte cesta dolů do Kolm Saigurnu, nevypadá nijak prudké.
Proč kupovat k vrátkům pant, když stačí najít vhodnou zahnutou větev.
11:15 - ještě nebezpečný přechod vodního toku a jsme na rozcestí v plochém údolí, odkud jsme před třemi dny odbočovali na Sonnblick.
Cestou dolů to bereme naučnou stezkou skrz bažinatý prales.
Podle AV mapy má přes prales vést cesta č. 30 až na parkoviště. Ta je ale zrušená a naučná stezka tvoří jen krátký okruh (s nástupem zhora).
Zrušenou cestu jsme ale našli a přes pár povalených stromů po ní scházíme až k cestě č. 31, po které jsme šli nahoru...
...a která nás teď dovede k téhle stromové brance mezi horami a civilizací.
12:00 - jsme u auta a přebalujeme se na cestu.
Je 26 stupňů a děsíme se toho, jaké vedro bude dole.
Před cestou autem jsme se chceme jako tradičně umýt v potoce.
Jenže ten, co podle mapy vede podél parkoviště, je někde nahoře ve stráni sveden do roury (asi kvůli elektrárně).
Podél parkoviště vede jen vyschlé koryto. Musíme jím ujít asi 200m k hlavnímu potoku Rauriského údolí. Ten naštěstí stojí za to.
Následuje pár detailů živé i neživé přírody modrými kvítky počínaje a našimi maličkostmi konče.