Stubai

Stubaiské kolečko začínáme v Rebexu, s Honzovým zánovním dieslem, co prý ve čtyrech krásně zrychluje v kopcích do Alp.

Vzhledem k předpovědi počasí, jsme vyrazili v pátek, abychom co nejvíce využili dobrou předpověď na sobotu. Spaní u dálníce před Insbruckem bylo sice celkem romantické, ale nejsilnějším dojmem bezesporu byly opakovaná rozjíždění kamionů z odpočívadla :-(

Cestou k parkovišti na nás již dýchla pravá atmosféra alá Milka. Místní skot se však ukázal (oproti skotu indickému, jak ho popisoval Vašík) jako velmi disciplinovaný. Jiný kraj, ...

A tu jest reálná mapka naší, zřejmě celkem originální, trasy. Lepší rozlišení a je tu [800K] a především tu [3M]. Během prvního dne nás čekal výstup z parkoviště Lusens (1634) k Westfalenhaus (2274), přes malý ledovec Langetalen Ferner do sedla Langetnal Joch (2988) a sestup na Amberger Hutte (2136).

Plán byl celkem ambiciózní, počítali jsme také s tzv. prvotním nadšením, které nás mělo přes sedlo hravě přenést. Dalším trumfem v našem plánu byla představa odlehčených batohů - bez stanů, karimatek a kompletního jídla na 4 dny, někteří bez spacáků jen se "schlafsacklaintuchem". Tak nevím

Po dvou hodinách příjemného stoupání jsme kolem poledního dorazili k chatě Westfalenhaus. Cesta to byla příjemná - azuro, všechno kvetlo, cinkalo, šumělo - prostě oslava díla Stvořitelova.

Chata byla v rekonstrukci, takže jsme složili křídla u místní kapličky a pustili se do svých salámů, chlebů a jiných dobrot, jejichž množství se již teď začalo ukazovat jako nadhodnocené. Vpravo je vidět lanovka, kterými se místní chaty zásobují.

Kolem jedné jsme vyrazili dál a mohli se ohlédnout. Stubaiky jsou skutečně přívětivé hory. Všude se to zelená především díky vodě, která je hojná. Na rozdíl od vápencového Dachsteinu či Totes je totiž podloží především žulové,

A pro změnu pohled vpřed do bílého sedla Langetaljoch.

Začátek července se ukázal jako výborný termín. Všechno kvetlo, tady například se činí mech ...

Vyšší polohy a sníh využívaly ovce asi pro termoregulaci - prostě si udělaly v tom vedru pohodu.

No a my míříme na ledoveček ...

Ještě jeden pohled zpět na udolí s Westfalenhaus, teď již z prvních firnových polí.

Nezbytné civění do mapy, ale jen abychom věděli kolik toho ještě kam zbývá. Zabloudit není kam.

A znovu všudypřítomná voda.

Před ledovcem bylo třeba projít veliké suťovisko. Každý volil svoji trasu a protože některý šutráčky byly celkem velké , museli jsme se následně rozhlížet, abychom zjistili kdo je kde.

Na ledovci jsme všichni nasadili mačky, ačkoliv jejich použití se zatím nejevilo jako nutné. Ledovec byl v podstatě takové veliké firnové pole.

Také se hned ukázalo, kdo je "bizi" a kdo ne. Vašíkovi na seřízení maček prostě tak nějak nezbyl čas.

První vyrazila (tak jako ostatně ještě mnohokrát) směrem do sedla slečna J.

No a my ostatní za ní. Jak tak na to koukám, tak budu muset na stařičkou gemmu vymyslet lepší nošení dlouhého cepínu.

Na chvostě se ocitl Vašík, jehož (ne)seřízení maček se ukazalo jako nepoužitelné, takže si je prostě musel sundat. Na druhou stranu si jako jediný z nás nezapomněl vzít návleky, které se ukázaly v mokrém sněhu jako velmi potřebné.

Vašík se slečnou J. zvolili alternativní trasu po levém úbočí, takže nám s Honzou pořídili žánrové snímečky ...

Pravda alternativcům se to trochu bořilo ... ... díky čemuž mě (proč já?) slečna J. slibovala blíže nespecifikovanou odvetu.

Tak krásnými obrázky jako Vašík jsme alternativcům oplatit nemohli, ale tu je jejich postup z naší perspektivy. Nutno říci, že v sedle byli první :-D.

Konečně kolem třetí jsme se mohli pokochat pohledem na druhou stranu sedla Langental Joch, odpočinout si a ochutnat výborný sušený ananas slečny J.

Na druhé straně zůstalo z ledovce jen karové jezírko a některé kvítí bylo k potkání celkem vysoko.

Začátek sestupu byl poněkud strmější, sem tam jsme i na skále museli sundat batůžek a odložit hůlčičky.

Tady se opět předvádí mech v plném květu. Můj dojem je, že sněhu ještě zbylo letos v létě ve Stubai celkem dost.

Firnová struktura již o pěkný kus cesty dál k Amberger hutte

Odtud již byl utěšený pohled na údolí s očekáváním první noci na místní chajdě.

Na poslední úsek věštil Honza příkrý sestup šotolinou či hroznými drny, ale nakonec to bylo celkem příjemné klesání. Lazaři pelášily vepředu až se jim kouřilo za patama.

Jeden z mnoha vodopádů u sestupu k Amberské chatě.

A tady je náš milý privátní lágerek, vyfocený ze soukromé postele slečny J. Teplá voda ve sprše byla na automat jehož funkčnost jsme s Vaškem pochopil až cca po 50 centech, heh.

Ráno jsme si podle rady paní domácí přivstali a v osm vyráželi, protože se jednak již odpoledne mělo kazit počasí a jednak nás čekal další výšlap, tentokrát nad 3 km a bez začátečnického nadšení.

Amberská chata i trasy okolo jsou zjevně dílem turistického D.A.V.S. z Ambergu. Na ceduli se skvěl i cíl naší dnešní trasy - chata Franz Senn Hutte. Vybrali jsme si cestu přes průrvu Wildgratscharte, kde podle našich internetových znalostí mohly být v prudkém svahu nataženy fixy.

A ještě jeden pohled na útulnou chatu, stojící na malé vyvýšenině. Z udolí je pak krytá velkou kamennou homolí, která odolala všem náporům ledovce.

Už od chaty jsme stoupali po úbočí Schrankogelu, druhého nejvyššího vrcholu Stubaiských Alp (3497, tím nejvyšším je o 10 m vyšší ZuckerHutl). Vzadu šel Vašík se svým "bolivijskym stylem" - pomalu a bez zastávek. Před ním šlapal Honza, se svým stylem "ne tak rychle, ale s přestávkámi".

Za stále pěkného počasí jsme pokračovali po rozkošeném hřbítku, který modelovaly z jedné strany sněhy ledovce Schwarzenberg Ferner a na straně druhé pak sněhy samotného Schrankogelu.

... ještě jednou

... a do třetice

V momentě kdy jsme dosáhli úrovně čela ledovce, začínal lehce nepříjemný balvanitý úsek. Tento balvan jako jeden z prvních byl ještě vítaným zpestřením.

Schwarzenber Ferner už slečna J. uznala jako opravdový ledovec se vším všudy, ačkoliv tak kvalitní kusy jako ledovce norské, bylo zde nemožné nalézti.

... ačkoliv některé detaily ...

O přestávce se každý pokoušel udat své zásoby z batohu. Konkurence byla velká a tak se jedlo jen to nejlepší.

Stoupání balvaniskem nad ledovcem. Bylo vidět, že ze Schrankogelu občas nějaký ten butrák přiletí ...

Po příjemné polední pauze jsme se definitivně rozhodli neudělat výběh na Schnrankogel bez batohů, ale pokračovali jsme dál přes ledovec v domnělém směru k Wilgratscharte. Z cvičných důvodů jsme se předpisově navázali a provedli konverzaci na téma záchrana z trhliny a pohyb na ledovci.

Tu jest naše družstvo z pohledu prvního. Zcela ojedinělé kumulo mráčky se pomalu začínaly množit.

Asi poměrně neobvyklý pohled (viz dále) na Schrankogel.

Tohle je pohled z vrcholku Schwarzenberg ferner na sousední Alpeiner ferner, cca v prostřed se nachází jako spojnice Schwarzenberg Joch, nad ledovci se pak tyčí Schwarzenberg Spitze (nižšší Westliche a vyšší Ostliche). Vzadu pak nejspíš vyčuhuje již o dost nižší Schafnock.

Tedy podle Honzy jsme měli jít o kus vedle, ale protože jsem byl neústupný, došli jsme až na místo, které jsem považoval za to správné. Ba co víc, ačkoliv zde nebylo žádné značení a vše vypadalo celkem strmě, vyhnal jsem Vašíka na průzkum cesty, která se mi zdála optimální.Vašíkem zkoumaná trasa se ukázala jako nevhodná, protože vedla sutí a co chvíli padaly dolů balvany, z nichž jeden zlomil slečně J. hůlku.

Dalším průzkumem se ukázalo, že existuje jakž takž solidní cesta nahoru, ale již poměrně těžší a nezajištěná cesta na druhou stranu. Především se však ukázalo, že jsme skutečně jinde. V omylu nás utvrdila viditelnost kříže, který je zakreslen v mapě na Nordliche Wildgrat, ale viditelný je pouze kříž na Schrandele, který jsme zase pro změnu neměli zakreslený v mapě my.

A tady již já peláším v patách se slečnou J. dolů k Wildgrat Scharte v domění, že další omyly a překvapení již tento den nebudou následovat.

Pro změnu opačný pohled na zbytek sestupujícího družstva. V popředí slečna J. se zlomenou hůlkou na batohu.

Na úpatí WildgratScharte jsme nalezli značky "jako prase" a také pěkná ocelová ferratová lana.

Cesta nahoru byla ještě relativně krátká, ale nicméně nešlo o strmý svah s fixem, jak jsme si představovali, ale o regulérní stěnu s ferratou, která měřila na druhé straně cca 50 metrů.

A protože se také ukázalo, že pohled z výšky nedělá slečně J. vůbec dobře (spíše naopak) strávili jsme zdoláváním této překážky cca o hodinu déle, než jsme si představovali. Tuto hodinu nám ještě zpříjemnil déšť a následně i kroupy.

Nakonec se přeci ale jen ukázalo, že i za mraky slunce svítí a na druhé straně průrvy jsme popatřili nádhernou scenérii jednoho z největších místních ledovců, duhu a (dle mého soudu) též v dáli i náš dnešní cíl chatu Franz Senn Hutte.

Omylům dnešního dne ale ještě nebyl úplně konec. Cca na úrovni příkrého čela horní části ledovce jsme se úmyslně rozhodli opustit trasu podle mapy a přkonat skalní ostroh, abychom po prudkém klesání nemuseli opět stoupat.

Ačkoliv se nám naskytly takto zajímavé pohledy, ve finále jsme se naopak o další půlhodinu zdrželi, když jsme nedokázali kvůli sklonu a vodě jít ve vytyčeném směru. Nakonec jsme museli složitě hledat cestu dolů, zkratka se ukázala delší, ale za to pomalejší.

Do chalupy jsme přišli promáčení a za svitu čelovek. Vyjednávat šla jako tradičně Johny - výsledkem byl tento útulný box č. 5 a dále pivo a čaj na účet podniku. Přičteme-li teplou sprchu v ceně, připadali jsme si jako v ráji. Ani večerní žranice v sušárně nebyla k zahození :-D.

A protože jsme dvěma dlouhými přechody získali den času, na pondělí jsme si naplánovali odpočinek - Honzův budík zazvonil za pět půl osmé (abychom stihli snídani do půl). A pak pozvolna, v klidu a bez zátěže jsme se vydali na RinnenSpitze. Cestou jsme měli "chaloupku" pro dvěstě lidí jako na dlani (ve větším zde).

Cestou nahoru jsme viděli spoustu nor a všude kolem se ozývalo pískání. Nakonec jsme se dočkali, když nám první svišť zapózoval na kameni.

Tady tenhleten vypadá jako kříženec veverky a jezevce ...

Cesta nalehko na RinnenSpitze byla příjemná, ačkoliv většinou lehce poprchávalo - voda shora, voda zdola ..

Tady jsme se již přiblížili k samotnému vrcholku, na který vede lehká ferrata. Slečna J. se rozhodla pokračovat vzhůru, ačkoliv jsme neměli ferratové vybavení - ani karabinku.

Tentokrát jsme měli na počasí vyloženě kliku, protože před vlastním vrcholem jsme v sedle nad jezírkem pojedli a mezitím se nebe protrhalo a skála oschla.

Oblačnost postupující z údolí od Franz Senn se zarážela na ostré hraně ledovce Lisenser Ferner.

Rinnen Spitze je vlastně taková hromada kamení...

Dalo se čekat, že první bude u křížku Vašík :-) ...

A klobouk dolů před výkonem slečny J. Přeci jenom, ta vrchní pasáž je opravdu vzdušná ...

Nelze než souhlasit s Václavek Cílkem, že krajina je důvod proč lezeme na rozhlednu.

Pohled na ledovec Lisenser Ferner je vlastně pohled na středobod našeho okružního putování.

Honza v orlím hnízdě...

Honza se slečnou J. se nemohou nabažit.

Skoro bych řekl zbytný důkazní materiál.

A to je pro změnu moje maličkost.

Pohled do údolí Lusens přes Lisensen Ferner. Tam někde dole máme zaparkováno ...

... tedy přesněji řečeno tady máme zaparkováno :-D. Cesta dolů byla opět v dešti, večer tentokrát s večeří (slečna J. předvedla ukázkovou konverzaci o obsahu Spiese Karte), pohledy, štrůdl, pivko, ...

Počasí vyšlo přesně podle očekávání - poslední den byl podoben tomu předešlému. K sedlu Horntaler Joch jsme šli mlhou a všude okolo nás to zvonilo a bečelo.

A jednu chvíli se za námi seřadily ovce a poslušně kráčely stezkou vzhůru. Jako v pohádce ...

Situace se opakovala ještě jednou. Tentokrát se holky rozhodly detailně seznámit se slečnou J.

Závěrečné stoupání do sedla už tak vrcholně zábavné nebylo, mokrá firnová pole, voda nohoře i dole, suť, kamení ..

Úplně v sedle se k tomu všemu přidal ještě studený vítr vanoucí od Severozápadu. Tím pádem došlo na využití i dosud nepoužitých svršků jako čepic a rukavic. Já osobně jsem použil z oblečení úplně všechno. Pravda ten chleba, to byla jiná pohádka ...

Pohled zpět ná závěrečný úsek ze sedla Horntaler Joch, směrem k jihovýchodu. Podle stop tu dlouho nikdo nesel.

Druhá strana sedla byla tedy ještě nepřívětivější - jemná mokrá suť, kamení, firn. Tak trochu Misty Mountains :-D

Ale již na sněhu nad hranicí vegetace se objevovaly stopy obyvatelek z Lusenského údolí.

Kámen v popředí, ovce v pozadí.

Ovce vpředu, kamení až za nimi.

Pohled na naše první stoupání k Westfalenhaus - pořád ještě to je pohled spatra.

Jednohlasně jsme se shodli, že to je místo pro dnešní oběd vyvolené. Na Vaškově oltáříku se podávaly tradiční lahůdky.

Teď jsme již měli parkoviště nadohled. Pokud si to ovšem nepřihasil nějaký ten rychlomrak.

Ach ty němé tváře - jenom promluvit.

Třeba nám ukazuje kudy se dát...?

Ačkoliv jsme měli největší pustinu za námi, svah po kterém se vinul chodníček byl stále velmi prudký, tady vlastně nad skálou.

A cestu navíc přetínaly různě hluboké rokle, tahle byla obzvláště vypečená.

Nicméně života a jeho rozmanitosti s každým metrem stále přibývalo a bylo to velmi milé. Jako první se zjevily tu a tam rostoucí pěnišníky (rododendrony).

Pravděpodobně to byly zástupci druhu hirsutum než druhu ferrugineum, ačkoliv Alpská růže se říká nejspíše oběma.

... kterých bylo čím dál víc ... celé houštiny kam až oko dohlédlo :-)

A pak se objevily první osamocené stromy či houfy stromů borovice Limby.

Limbu jsme poznali snadno podle pěti jehlic ve svazku a především podle výskytu nad hranicí lesa. Co prozradila až wiki bylo, že se rozmnožuje zásluhou Ořešníka kropenatého.