Stubai2014

Pátek 4.7. 18:15
Začátek letošního alpského výletu se drží osvědčeného postupu: Sraz podvečer v Rebexu a přespat pod mostem na německo-rakouské hranici (dorazili jsme tam ve 23:15).
Letos je nás o jednoho Bobra více a tak vyzkoušíme kapacitu Myšákova auta v 6 lidech.

Sobota 5.7. 6:15
Noc na mostě byla uspokojivá, ale spánek nebyl tak tvrdý, abychom vyspávali dlouho. Protože se vedlejší silniční most opravoval, auta zpomalovala a víc na nás svítila. Navíc za hukotu vody pod sebou se úplně klidně spát nedalo.

Balení do auta bylo v šesti lidech trochu pomalejší a náročnější. Jak vidíte na obrázku, občas se to neobešlo bez slovních, ba i fyzickýh invektiv :-)

7:45 - Odjíždíme od "našeho" spacího mostu, který byl letos uprostřed staveniště. Starý silniční most totiž zbourali a postavili nový. Za silnicí vyrostly nějaké nové budovy, odkud na nás v noci svítilo nepříjemně silné světlo. Pojedeme-li tudy i příští rok, možná se poohlédneme po nějakém jiném místě - o kilmometr dříve bylo několik uspokojivých odboček do lesa.

Předpověď počasí nebyla úplně růžová, ale žádné nebezpečné extrémy.

9:30 - Výsadek na předměstí Söldenu v osadě Rechenau (1345m).
Jeden z nás sveze auto dolů do Längenfeldu, kam bychom měli za 4 dny sejít z hor. (v Söldenu je údajně přes noc zakázáno parkování mimo placená parkoviště a navíc budeme mít při odjezdu na spěch).

Parkujeme hned u turistické značky. Podle ní nám to bude na Hochstubai Hütte trvat 6h, ale čeká nás převýšení přes 1800m. Je celkem chladno, ale neprší a občas vykoukne i sluníčko.

11:00 - konečně vyrážíme nahoru.
Na návrat řidiče jsem čekali dost dlouho - stopem ho nikdo nevzal a autobus (za 3,40 EUR) má asi hodinové intervaly.
Prvních 100m se jde touto krásnou pastvinou, ale pak začne celkem prudká klikatá pěšina lesem. Navíc se předpověď vyplnila a střídavě prší nebo je alespoň vlhko, takže se pěkně potíme.

12:00 - stoupání polevuje, opouštíme les a pokračujeme pastvinami se starými dřevěnými stodolami.

Postupně se vynořují stodoly usedlosti Kleblealm. Nad ní je vidět kopec s chatou na vrcholu. Chvíli si mylně myslíme, že je to naše Hochstubai Ht., ale po chvíli se ukáže, že je to Brunnenkogel Ht. ve výšce "jen" 2738m.

12:30 - Kleblealm, 1985m
Osada s několika stodolami, kapličkou a větším domem, kde je i hospoda. Před kapličkou je roura s pitnou vodou. Máme za sebou 1/3 dnešního převýšení a čas 1:30 zatím koresponduje s rozcestníkem v údolí. Cestou jsme nepotkali nikoho kromě jednoho farmáře v terénním autě.

Restaurace je mimořádně zavřená, což možná zklamalo některé turisty, kteří přišli po silničce z údolí. Nás ale ne - dáváme na prázdné terase oběd z vlastních zásob. Nálada je dobrá, sil máme ještě dost a nadmořská výška zatím nikomu nevadí.

13:00 - opouštíme Kleblealm. Na silničce vlevo je "autobusová zastávka", kam jezdí nějaký minibus (nevíme, zda pravidelně či na objednání).

Cesta až k rozcestí Marblbödele vede pohodlnou pěšinou. Nejprve zakrslým lesem, pak nízkými loukami. Míjíme se se dvěma malými skupinkami turistů, možná jdou se Söldenkoglu.

14:15 - u rozcestí Marblbödele potkáváme stádo velmi huňatých horských koz. V pozadí je vidět sedlo Laubkarscharte, kterým opustíme kotlinu, jíž právě stoupáme.

15:00 - jezero Laubkarsee 2681m. Po odečtení 30minutové přestávky na Klebelalmu náš čas stále odpovídá rozcestníku z údolí. Kotlinou nepříjemně fouká, přioblékáme se a nabíráme síly na strmý výstup do Laubkarscharte.

Naše první sněhové pole přecházíme ještě bez návleků. Pak již stezka šněruje prudkým skalnatým svahem. Je stále udržovaná, schůdná a bez vzdušných míst.

15:30/15:45 - Laubkarscharte 2760m. Pohled dolů zpět na jezero Laubkarsee. V sedle fouká, ale o kousek dále je závětří, kde chvíli odpočíváme a oblékáme návleky.

Další cesta totiž vedle firnovým svahem a celkem se boří. Na konci tohoto údolíčka pokračujeme prudce vzhůru skalnatým svahem (naznačeno na fotce). I zde je cesta schůdná a upravená.

16:30 - 2860m. Pohled zpět k sedlu Laubkarscharte, než zdoláme sráz k vrstevnici 2900.
Následující část cesty nefotíme (poprchává a jsme už celekm unavení). Po zdolání srázu se jde kotlinou do sedla mezi Dürrnkögele a Hochstubaihütte. Střídají se sněhová pole a cesta (již neudržovaná) po balvanech či suti. Značení je celkem znatelné, na sněhu je čas od času zapíchnutá i tyč.

17:30 - konečně jsme na hřebínku mezi Dürrnkögele a Hochstubaihütte, cca 3100m. Je vidět i rozcestník, kudy zítra začne náš sestup na Wütenkarferner. K Hochstubaihütte už je to jen kousek, ale po dnešním dni už každý pár výškových metrů bolí.

17:45 - na zápraží Hochstubaihütte 3175m nám vyšel v ústrety chatař s podnosem šesti panáků (zjevně nás měl pěkně spočítaný). Výstup s převýšním 1830m nám trval i s několika přestávkami 6:45h.

Pohled z okna našeho lageru ukazuje, že se mraky k večeru roztrhaly a přinesli naději zítřejšího slunečného dne. Lager máme sami pro sebe a je v něm (stejně jako ve zbytku chaty s výjímkou jídelny) zima skoro jako venku.

Hochstubaihütte je útulná s bodrou obsluhou. Nemá vlastní sušárnu, ale oblečení i boty je možno sušit nad velkými kachlovými kamny v jídelně. Voda z vodovodu je pitná a za celkem velkou úplatu vám přichystají i teplou sprchu (nevyzkoušeli jsme). Fotka nás zachycuje při teoretické přípravě na zítřejší výcvik prusíkování na ledovci.

Po večeři se někteří z nás vydávají na hřebínek Nebenkoglu. Z tohoto místa vede prduce dolů druhá přístupová stezka do Söldenu (přes Seekarsee). Vidíme odtud daleko do Itálie, zahlédli jsme i strmé stěny Dolomitů (fotka to bohužel nezachycuje).

Pohled z hřebínku zpět k chatě.

Nejvytrvalejší jedinici pokračují po hřebínku až na Nebenkogl. Podle průvodců se tam "dá od chaty dojít v bačkorách", ale při stávajícm stavu sněhu to rozhodně není tak snadné. Odměnou je dobytí dalšího vrcholu a pohled na dohasínající západ slunce (je 21:00).

Neděle 6.7. 9:00
Ráno bylo azuro, ale na jižních svazích se rychle začala tvořit oblačnost. Chatař nám dovolil dát si u stolu snídani z vlastních zásob a jeho čajem (přestože jíst vlastní jídlo je prý dovoleno jen členům AV). Pár z nás si snídani koupilo a byl to standard (starší chleba, máslo, šunka, salám, sýr, džem).

Scházíme od chaty k sedlu hřebínku na Dürrnkögele.
V pozadí je vidět naše dnešní i zítřejší cesta - sedlo Wütenkarschattel a za ním se rýsuje Schrankogel.

Ze sedla sejdeme ještě kousek dolů, kde se firnovým polem nastupuje na ledovec. Než se navážeme, absolvujeme základní zaškolení vyprošťování z trhliny.

Pohled ze sedýlka na Dürrnkögele. Za ním jsou vidět kopce na levé straně Ötztalu - tedy směrem k Pitztalu.

10:00 - Lanová družstva jsou již navázaná, zamáváme chatě a vzhůru na ledovec.

Sestupujeme na Wütenkarferner. Stopy vpravo vedou do Warenkarscharte (a dál asi k Hildesheimber Hütte). My následujeme stopy vlevo - širokým obloukem obcházíme dno ledovcové kotliny. Obě skupiny před námi šly bez navázání na lano.

Sestup k ledovci není prudký.

Ledovec je celý vysněžený, trhliny nejsou znát (i když podle satilitních snímků z pozdního léta jich je tu celkem dost). Cestou ale míjíme (i překračujeme) několik tenkých prasklin, které dávají tušit, že pod nimi něco je. Viz též video s panoramatem celého ledovce.

10:45 - opouštíme ledovec a stoupáme k prvnímu stupni Wütenkarschattelu.

Pohled zpět na Hochstubaihütte a na cestu, kterou jsme z ní sestupovali. Vpravo Dürrnkögele.

Výstup je celkem prudký, ale firn je pevný a dobře se do něho dělají stupy.

Přechod z firnu do skalek je také v pohodě (video).

Zbytek výstupu už je po kamenech, žádné nebezpečné šplhání. Značení je poněkud řidší a cesta není moc znatelná, ale sedlo je jednoznačným cílem.

11:00 - A jsme nahoře...

...je to tu celkem prostorné...

...ale ještě to není sedlo Wütenkarschattel.
K tomu se musíme vydrápat bílým svahem za sněhovým jezírkem.

11:15 - v sedle Wütenkarschattel jsme nefotili, protože tam bylo fryšno.
Samotné sedlo je skalnaté, ale kousek pod ním se vracíme na sníh a zahajujeme pohodový sestup po Sulztalferneru. (údolí Sulztal vede přes Gries až do Längenfeldu a dalo jméno i hoře Sulzkogl hned nad Ambergerhütte)

Malebný pohled přes Sulztalferneru na Schrankogel (vlevo) a Mutterberger-See Spitze (vpravo).

Přestože cesta je jasná (jednak je vyšlapaná a jednak se dle mapy máme držet levého okraje údolí), občas kontrolujeme polohu - někdo moderní technikou...

...jiný papírovou mapou.

Na svazích je vidět, že sníh napadl nedávnou (konkrétně minulý týden) a že ho bylo dost na to, aby se občas sesul v malých lavinkách.

Na levém kraji je ledovec prakticky bez trhlin, ale uprostřed údolí vystupují celkem výrazné séraky...

...i obyčejné trhliny.

12:30/13:45 - Na konci ledovce dáváme (nasucho) ještě jeden nácvik vyprošťování z trhlin. Pak už zouváme úvazky a obědváme.

Terénní zlom v údolí. Uprostřed je vidět mohutný proud vody z tajícího ledovce. Cesta (zatím v terénu nezřetelná a spoře značená) nevede přímo do kotliny, pokračuje levým úbočím údolí.

Cestou po úbočí překračujeme drobnější i větší potůčky z tajícího sněhu. Někdy je ještě koryto překryto sněhem, takže si užíváme i sjezd po botách.

Zpětný pohled na čelo ledovce a terénní zlom pod ním. Cesty od ledovce vedou dvě - my volili tu, co sestoupí dříve do údolí. Ta druhá vede nad morénovým hřbítkem, který se rýsuje v pravém horním rohu fotografie.

Překonávání potůčků není náročné, ale je to vděčné téma k fotografování...

Pohled zpět na Sulztalferner a sedlo Wütenkarschattel.

A ze stejného místa pohled dopředu na Scharankogel.
Na obrázku je vyznačena cesta našeho zítřejšího výstupu: nejprve šikmo vzhůru po morénovém hřebínku, z něj doleva na Hohes Egg (vyznačeno tlustší tečkou), odtud šněrování kamenolomem podél firnového splazu a na jeho konci výstup po hřebínku a jeho jižních svazích.

14:30/14:45 - Dnešní den byl odpočinkový - máme fůru času a tak relaxujeme i po cestě.

Naše "spodní" stezka a alternativní "vrchní" stezka se stýkají na azalkami porostlém srázu...

...pod kterým už se rozléhá ploché údolí až k Amberger Hütte.

15:45 - Amberger Hütte.
Stejně jako před 5 lety nás vítá milá paní Lydie. Objednáváme si večeři (nutno předem vybrat ze tří jídel v ceně kolem 13 EUR bez polévky).

Zbytek dne se poflakujeme kolem chaty, užíváme si sprchu (1 EUR za 90sekund). V plochém údolí, kterým jsme přišli, se pasou a zvoní krávy - prostě idylka.

Na chatě není plno, takže máme 14-místný lager zcela pro sebe.

Pondělí 7.7. 6:15
Chatařka byla dost skeptická k dnešnímu počasí a radila vyrazit co nejdříve. Vstáváme tedy v 5:00. Snídani tak brzo nepodává, ale připravila nám v jídelně varnou konvici a vodu, takže si můžeme udělat čaj a opět se v teple nasdnídat z vlastních zásob.

Opouštíme chatu, přecházíme mostek a vyrážíme na Schrankogel. Obloha je zatažná, což nás trochu znepokojuje - čekali jsme jasné ráno a zhoršení počasí až během dne.

Cesta jde nejprve plochým údolím podél potoka a pak začne šikmo stoupat úbočím stráně.

Hlavní údolí se rozděluje - my stoupáme vlevo směrem k Schwarzenbergferneru a výhled (co je na této fotce) máme na pravé údolí se Sulztalfernerem, kudy jsme sestupovali včera.

7:15 - stoupáme po morénovém hřebínku. Míjíme odbočku vpravo na Mutterberger-See Spitze (cesta tam je neznačená, jen dole v údolí vidíme lávku přes potok, tekoucí ze Schwarzenbergferneru).

Pohled vzhůru na Schrankogel. Oblačnost se trochu trhá a místy probleskuje modrá obloha.

7:45 - odbočka z morénového hřbítku na normal-weg na Schrankogel. (rovně jsme šli před 5 roky na Schwarzenbergferner a Franz Seen Hütte, případně se tudy dá jít "východní cestou" na Schrankogel)

8:15 - planinka s mohylou na Hohes Egg ve výšce 2820m (tedy cca polovina dnešního stoupání). Výstup od rozcestí nebyl náročný - zřetelná horská pěšina občas prudce stoupající po kamenech. Počasí se lepší, ale je stále nejisté a tak se zde dlouho nezdržujeme.

Nyní nás čeká jednotvárný výstup kamenitým svahem.

Pěšina je celkem znatelná a usnadňuje výstup. Pod námi je planinka s mohylou Hohes Egg a v pozadí Sulztalferner i se sedlem Wütenkarschattel na obzoru.

Sklon i terén postupně přitvrzuje, ale pěšina stále pomáhá.

Bohužel, někdy je pěšina překrytá sněhem a tam musíme volit mezi kluzkým terénem nebo obcházením po kamenech mimo pěšinu. Koryto s firnovým splazem máme stále po levé ruce. Při sestupu bude asi alternativní cestou dolů.

9:45/10:00 - Kamenný svah konečně končí a cesta pokračuje po stoupajícím hřebínku, resp. jeho pravém (jižním) svahu. Hned první část hřebínku je dost vysněžená a trochu vzdušná a ne všichni si na ni troufají. Dál pokračujeme ve čtyřech (a často po čtyřech).

Panoramatický pohled zpět na Sulztalferner (jsou vidět i trhliny a séraky v jeho prostřední části). Protože jsme už dost vysoko, je skrz Wütenkarschattel vidět dál na Dürrnkögele a za ním i vyšší Nebenkogl. Dominantní vrchol vpravo nad Sulztalfernerem bude asi Wilde Leck (i na něj se leze, ale bez značené cesty).

Vystupujeme po hřebínku, je občas pokrytým sněhem. Sníh se naštěstí ani neboří, ani není zledovatělý.

Cesta vede mezi balvany a skalkami, občas se musí člověk držet i rukama. Značení je celkem vidět, ale stezka už není nijak upravovaná. Žádný úsek není jištěný, ale také nevede nad žádným propastným srázem.

Hřebínek odsud vypadá vzdušně, ale není to tak zlé - vždy je čeho se chytit a dost místa, kam stoupnout.

Později z hřebínku sejdeme na dost prudký svah (odhadem 45º), který je bohužel zasněžený. Pod vrstvou firnu je zledovatělý sníh a stopy se dělají velmi těžko. Zde postupujeme velmi pomalu.

Tam, kde není pod sněhem led, se to nopak pěkně boří.

Sněhové pole pokračuje kamenným kuloárem. O jeden východnější, než kterým jsme stoupali nahoru od Hohes Egg.

10:30 - Tady jsme se rozhodli nepokračovat v cestě. Pravděpodobně by zbytek cesty nebyl o moc těžší, ale jsme z toho sněholezení už celkem vyklepaní, navíc se zhoršuje počasí a musíme myslet i na dva další lidi, kteří na nás čekají níže.

Pod-vrcholové foto (+ video) - dál už nepůjdeme.

Sestup obávaným svahem byl nakonec velmi snadný, dokonce se dalo jít i zády ke svahu.

Pro foto ještě jeden přechod rádoby vzdušné převěje.

A už se vracíme k místu, kde jsme se rozdělili.

11:15/11:30 - Jen co se objeví slunce, je mnohem tepleji. Navíc nervozita z výstupu pomalu opadává.
Takže si dopřáváme krátké posezení, popití...

...a pojezení.

A pak už zase setupujeme - nejprve hrubými kameny...

...pak se začne objevovat pěšina...

...a za chvíli je sněhový splaz i kamenný sráz za námi.
(sněhový splaz jsme si neodpustili sjet po botách - viz video)

12:45 - na Hohes Egg se konečně opravdu zatáne a spustí se déšť. Naštěstí je už další stezka celkem pohodová a tak jen nasadíme bundy a kapuce a svištíme dolů.

13:45 - déšť byl intenzivní, ale nevypadá to na celkové zkažení počasí. Jak sestupujeme do údolí k chatě, déšť ustává...

...a za chvíli vykujuje i slunce.

Stezka, po které jsme do plochého údolí sestupovali včera. A nad ní ponorný potok - mizí v suťovém poli v půli svahu.

Chata stojí na konci idilické louky, na které se pasou krávy.

Louka je sice idylická, ale občas podmáčená.

14:45 - a jsme zpátky na chatě.
Výstup a sestup nám trval 8,5 hodiny - přestávek moc nebylo, takže cca 8 hodin čistého času. To celkem odpovídá údajům z průvodce (4,5h nahoru).

Sušárna na Amberger Hütte je příjemná, ale už jsme zažili lepší. Nějak záhadně topí podlahou a má pár ramínek na šaty, ale tím to končí. Nemají vyhřívaný sušák na boty (jako na Franz Seen) ani silný větrák (jako na Breslauer).

Úterý 8.7. 6:15
Včerejší nedosažený vrchol nám nedá spát a tak si v odjezdový den přivstáváme (tetokrát v 5:15) a míříme na Vorderer Sulzkogel, který se ční přímo nad chatou.

7:30/7:45 - Sulzkogel (2795m)
Jdeme bez batohů a každý svým tempem, ti nejrychlejší byli nahoře za 1:15, ti pomalejší za 1:30 (oproti rozcestníkovým 2h).

Pohled ze Sulzkoglu dolů do Griesu - tudy musíme za chvíli pelášit k autu.

Vrcholové foto na Sulzkoglu.

Protilehlý Schrankogel byl celou dobu částečně schován v mraku, přesněji ten mrak se na jeho severním svahu vytvářel.

Poslední část výstupu na Sulzkogl (již nad námi) je skalnatá (vč. cca 10m fixních lan). Střední část cesty vede četnými kamennými poli (viz na snímku). Spodní část pak pěšinkami vřesem a horskými loukami.

Pohled z Sulzkoglu dolů na Amberger Hütte.

Jedno z nejprotivnějších kamenných polí.

8:45 - Dolů jsme to také pěkně hnali a tak jsme za hodinu u chaty. Chystá se tu nějaká mládežnická horoškola, takže tu bude asi celkem rušno a jsme rádi, že mizíme.

9:15 - Na chatě si ještě dáme čaj (chata je prázdná a chatařka uklízí, tak z nás není nadšená). A pak už vyrážíme po silničce do Griesu.

Pohled zpět na salaš, která je pár set metrů pod chatou (samotná chata je schovaná za skalou v prostřed snímku). U salaše je také odbočka (z tohoto pohledu doleva), kterou jsme před pěti lety přišli z Lüsens.

Od salaše si také vyfotíme Sulzkogl - odsud vypadá fakt masivně.

Silnička nejprve vede loukami a štěrkovými poli...

...ale krávy se pasou všude.

U statku Sulztalalm se silnička vnoří do lesa (občas pěkně porostlého lišejníkem).

10:15 - rozcestí (1750m) s odbočkou na Gamskogel.

Už jsme v civilizaci, skoro až ve vycházkové oblasti. Postupně míjíme asi deset skupinek turistů, dle oblečení spíše na půldenní procházce.

10:30/11:00 - parkoviště v Griesu (1600m), kam nám Bobr přivezl z Längenfeldu auto.
Pod parkovištěm si ještě dopřáváme koupel v bystrém potoce a pak rychle balíme a vyrážíme domů. Přesně v 11h se spustí déšť a ten se nás drží až někam za Mnichov. Díky němu je cesta pomalejší, ale i tak stíháme příjezd na pražské Hlavní nádraží už v 17:45.