Pátek 12.8.
Letos se některým z nás podařily výlety dva. V srpnu jsme se vydali do nejvýchodnější části Stubaiských alp.
Z brenerské dálnice jsme odbočili doprava do údolí, které vede až do vesničky Gschnitz.
Předpověď byla celkem příznivá - na dnešní výstup zataženo, ale na zítřejší hlavní přechod slunečno.
Osada Gschnitz je roztroušená v údolí, parkoviště je za takovým esíčkem silnice a dál už se jet nesmí.
Za parkoviště se platí. Mince jsme měli připravené, ale tuším, že automat by vzal i platební kartu.
13:15 - Vyrážíme z parkoviště, svorně "kupředu levá".
Sestavu táty a dvou dětí doplňuje ještě dědeček (na tomto snímku z druhé strany fotoaparátu).
Tohle třígenerační složení a dědečkova vášeň ve fotografování ovlivňuje rychlost našeho postupu.
Tedy časové údaje na tomto webu berte z rezervou (většina z vás by asi šla rychleji).
Kousek od parkoviště je mlynářský skanzen. Z vodopádu, který je nad ním, vede dřevěný náhon k jednotlivým boudám, u každé bylo malé mlýnské kolo.
Podle tohohle potoka půjdeme skoro až k dnešní chatě.
Most nad vodopádem je zřízen pro pěší na místních vycházkových trasách.
Skanzen shora z mostu. Parkoviště je za těmi domky v horní části snímku.
Podle vodopádu se nejprve stoupá křivolakou pěšinou prudce do svahu.
Pak se cesta změní v trvale stoupající pěšinu po svahu údolí. Občas se přechází boční rokle. Jsme ve vápencích, takže brodit není co.
Les vzrostlých smrků a modřínů se mění v borovou kleč.
Zhruba v 1600m kleč ustupuje horským loukám.
15:10 - Míjíme prázdnou salaš, jedinou budovu po cestě k chatě.
Na mapě jsme někde u kóty 1650m.
Stráň, kterou stoupáme, přehrazují tyhle kopečky.
Na nich, někde v mlze, stojí chata. Bystroocí vidí i lano lanovky z údolí.
Oblaka se na chvilinku rozplynula a tak rychle fotíme hřebínek nad námi.
Náš první úlovek z horské fauny.
Protože chata stojí na kopečcích s velmi prudkým svahem, musíme vystoupat už nyní, dokud je stráň dostatečně pozvolná.
Stezka je dobře udržovaná a dobře schůdná. V pozadí vidíte silničku, která pokračuje údolím a na chatu také vystoupá - úvratí z čela údolí.
Ještě jeden pohled ze stráně do údolí. Mraky se trochu rozptýlily a odkryly nám štěrkový svah k sedlu Pflerscher Scharte, kudy bychom měli jít zítra.
16:45 - Stoupání strání je zdárně za námi a po pár stovkách metrů pěšinou zvlněnou horskou loukou na nás náhle z mlhy vyskočí chata.
Tribulaun Hütte patří rakouskému spolku přátel přírody.
Ten má v Alpách chat více (např. vloni jsme míjeli
jednu pod Sonnblickem). Většinou jsou levnější a leží v nižších či méně exponovaných polohách, než chaty Alpenvereinu.
Chata je celkem malá - má dva větší lagery a jeden menší, který se (asi) prodává jako pokoj.
V přízemí je kuchyně, jídelna a vyhřátá sušárna. Nahoře pokoje a umývárna (i se sprchou zdarma).
Sociální zařízení jsou takové plastové moduly, jako v letadle nebo v motelech Formule1.
Jak to bývá, jde o rodinný podnik a babička s dědou vaří pěkně po domácku a velké porce.
Lanovka na chatu už se asi nepoužívá, chatař zdatně jezdí takovýmhle vozítkem.
Pohled zpět do údolí, kterým jsme přišli.
A pohled vzhůru k čelu údolí, kam se chystáme zítra.
Sobota 13.8.
6:45 - předpověď nelhala, ráno je jako vymalované.
Konečně vidíme celé údolíčko, kterým jsme včera stoupali.
I protější stráně hlavního Gschnitzkého údolí, kterým jsme včera přijeli.
Dnes budeme procházet zvláštní částí Stubaiských Alp: zatímco naše stráň i kopec Tribulaun nad chatou jsou vápencové,
protější stráň (viz tento snímek) už jsou z krystalických hornin.
Pohled od chaty na cestu, která nás dnes dopoledne čeká.
Vápencový masív končí špičkou Goldkappl a jejím svahem. Vpravo od něj už je žula či něco podobného. A také zelenější vegetace.
Chata je celkem moderní (navíc nedávno ještě zrekonstruovaná). Dvě předchozí verze chaty smetly laviny.
8:15 - loučíme se z chatou a vyrážíme vzhůru.
Tedy, prvních pár set metrů jdeme po příjezdové silnici dolů...
...ale záhy uhneme do kamenitého svahu vlevo a pokračujeme podél úpatí stěny Tribulaunu.
V jedné chladnější boční roklině zůstal malý ledovec a v něm tunel s potůčkem.
Tunelem se dá krásně procházet.
Ledovec není nalepen na stěnu, protože po stěně stéká voda a vytváří zmíněný potůček.
Filip si vylezl na svah nad ledovcem a fotil nás...
...abychom ho zdola mohli vyfotit také.
Cesta dál vede štěrkovými svahy a klub přátel přírody ji dobře udržuje.
Zdola vypadal svah pěkně prudce, ale ve skutečnosti to nebylo nijak zlé.
Jedna z mnoha variant lomikamene.
Konečně jsme vyšli ze stínu a hned bylo nutné se svléknout.
Znak spolku přátel přírody je poněkud podivný.
A už jsme v krystalické části hor - takhle si Stubaiky pamatuju.
Pohled zpět na pěšinku, kterou jsme včera stoupali svahem.
Chata je někde za pravým horním rohem snímku.
10:45 - rozcestí mezi dvěma sedly:
Doleva do Pflerscher Scharte, odkud jde následně sestoupit do Itálie.
Doprava do bezejmenného sedla a odtud dolů směrem k Bremer Hütte.
POZN.: mapa Bergfexu není v této oblasti moc přesná, rozcestí na ní není vůbec zřetelné.
Pohled zpět na východ k masivu Tribulaunu.
Za ním je údolí s brenerskou dálnicí a za ním se zvedá masiv Zillertalských Alp.
Pohled zpět na celou naši dnešní dosavadní cestu.
Nad ním ční mohutná stěna Gschintzer Tribulaunu.
11:00/11:30 - Pflerscher Scharte (2599m)
Pohled do slunné Itálie. V kotlině pod námi je vidět druhá (italská) Tribulaun Hütte.
A pro porovnání pohled ze sedla do slunného Rakouska a na naši (rakouskou) Tribulaun Hütte.
Na východ se ze sedla zvedá hřeben Tribulaunů.
Jejich prvním vrcholem je špičák Goldkappl.
V sedle je osazen lesklý pomník přátelům hor.
Filip pod Goldgappel. Vpravo Itálie, vlevo Rakousko, obojí Tyrolsko.
Ještě jeden pohled zpět do Gschnitzu. Tentokrát je vidět i levý svah údolí s vrcholkem Gargglerin. Přes něj vede také nějaká značená cesta.
Vrcholové foto v Pflerscher Scharte.
Schengen - neschengen, hraniční cedule jsou stejné v Alpách, jako v Krkonoších.
12:00/12:45 - přesunuji jsme se do duhého sedýlka a dali si tam pauzu na oběd.
Pohled přes hřeben Gargglerinu. My půjdeme dolinou vlevo (a ještě netušíme, jak hluboko).
Pohled zpět na Goldgappel, za ním špičatý Pflerscher Tribulaun a vpravo kus stěny Gschnitzer Tribulaunu.
Během oběda se na vrcholku hřebene Gargglerinu několikrát ukázaly parůžky kozorožců (Steinbock).
Pak se jeden z nich vydal dolů z hřeben roklinkou přímo pod námi...
...přešel firnové pole a zmizel v kamenité stráni.
Panoramatický pohled do Gschnitzertalu, v popředí vrchol Gargglerin.
A už sestupujeme dolinou. Kozorožci na hřebeni stále vykují a někteří i pěkně pózují pro naše teleobjektivy.
Sestup dolinou není nijak náročný. Cesta je uspokojivě značená, i když méně udržovaná.
A už z boční doliny vidíme čelo hlavního Gschnitzerského údolí i s vodopádem. Nad ním a vpravo od něj vede hlavní stezka na Bremer Hütte, kterou se budeme zítra vracet.
Protože zde boční dolina končí, čeká nás teď prudší sestup svahem a skalkami na spodnější patro svahu.
14:00 - míjíme náhorní lavici se špinavým jezírkem (nestálo za fotku).
Za jezírkem je potřeba překonat kamenitý svah konce hřebínku Schwarze Wand.
Balvany jsou velké a jde se těžce a pomalu. Cesta je stále dobře značená.
Dál zase horskými loukami a k naší nelibosti stále klesáme.
Je nám jasné, že musíme překonat hřebínek Enzkamp (v popředí), jen nevíme, jak hluboko kvůli tomu budeme muset ještě klesnout.
Protože už jsme na stráních hlavního Gschnitzerského údolí, vidíme i zelené louky vesničky Gschnitz, na jejímž konci parkujeme auto.
15:45 - přecházíme bystřinu pod hřebenem Enzkamp a konečně jsme tak snad dosáhli nejnižšího bodu dnešní trasy (cca 1950m).
Potok teče po velkých kamenech a za stávajícího stavu vody jsme ho přeskákali snadno suchou nohou.
Chvilka oddechu a nadechnutí před dlouhým stoupáním (čeká nás přes 400 výškových metrů).
Cesta od potoka je pěkně hnusná a dusná. Vede polo-džunglí listnaté kosodřeviny,
mezi kterou je ovšem pastvina, takže cesta je rozbahněna a označkována kravami.
Tam, kde není kosodřevina, rostou alespoň vysoké trsy trávy, byliny a borůvčí. Podloží se střídá kamenité (se zrádnými děrami) a bahnité.
Alespoň ten výhled do Gschnitzertalu je pěkný. Bohužel, už zase trochu klesáme.
Bujná vegetace někdy odhalí skalnaté podloží a některé sestupy jsou zajištěny kramlemi. Jinak by to byla pěkná skluzavka.
Nejvzdušnější sestup je asi desetimetrový kramlový žebřík, vedle s klasickým ferratovým fixním lanem na jištění.
17:15 - sestupem po žebříku jsme konečně překonali výčnělek hřebene Enzkamp.
Dáváme krátkou pauzu a telefonujeme na chatu, že přijdeme později, než v plánovaných 18h.
Pokračujeme po pěšině, která se zařazává do prudkého svahu hřebene.
Svah ze za chvíli rozšíří a stoupáme pěšinou mezi zatravněnými zvlněnými kopečky, mezi kterými jsou malá jezírka.
Bohužel, s přibývající únavou už nás jejich malebnost neoslovuje, spíš vnímáme dusno z jejich bahna.
Konečně jsme přešli kopečky a klesáme do rokliny s bystřinou, za kterou už nás čeká "jen" hlavní svah k Brenner Hütte.
18:30 - bystřina je mohutná a takový je i most přes ni.
Jsme ve výšce 2160m, čeká nás tedy ještě necelých 300m nahoru.
Kousek nad mostem stojí rozcestník, kde se nepojujeme na hlavní cestu z Gchnitzu na Bremer Hütte.
Výstp k Brenner Hütte vede po plochých žulových balvanech a cesta je celkem příjemná.
19:45 - konečně Brenner Hütte (2411m). Chatař už nás čekal. Vyšel nám vstříc, vlídně nás přivítal a říkal, že už si o nás dělal starosti.
Chata je natřískaná k prasknutí, v hospodě dlouho čekáme na místo u stolu.
V tuto hodinu dostaneme na výběr jen ze dvou jídel (Goulasch nebo Kaässeknödeln), ale obojí je dobré.
Lager je velký, bez paland, ale dost prostoru pro každého.
Ranní pohled z okna lageru směrem na sedlo Simmingjöchl (vpravo, tam co není sníh). Tamtudy se chodí Hütte-zu-Hütte track na Nürberger, Sulzenau a Dresdener Hütten.
Neděle 14.8.
Bremer Hütte stojí na takovém plato ve svahu.
To plato je zbrázděné skalkami a kopečky a mezi nimi je spousta jezírek.
Větrná korouhvička na terase Bremer Hütte.
Pohled na Bremer Htt shora. V pozadí Gschnitzertal.
8:00 - dnes nás čeká sestup do údolí.
Ale před tím si dáme krátký výšlap nahoru směrem k Innere Wetterspitze - pěkné třítisícovce, jejíž hřeben se zvedá hned nad chatou.
Nejprve jdeme pár set metrů po hlavní cestě směr Nürberger Hütte, pak se ale u viditelné cedule dáme prudce vpravo do svahu.
Cesta je průměrně dobře značená a většinou i znatelná pěšina v terénu.
Vede kamenným polem...
...horskými loukami...
...i suťoviskem.
Zbytky čerstvého sněhu z pátečních mraků (v pátek byla freezing level na 3000m).
9:15 - cesta horskými loukami směřuje ke skalnaté špičce, za níž je úzká průrva a pak už skalnatý masiv Wetterspitze.
Průrva se jmenuje Panoramascharte, protože je odtud vidět spoustu krásných kopců, aniž by člověk pokračoval dál na vrchol. Tak učiníme i my.
Za průrvou je prudší stěna, která se překonává po krátké ferratě.
Pohled z Panoramascharte dolů na plošinku s Bremer Htt. Pod chatou pokračuje hřebínek (už plošší) dál a vede po něm přísupová cesta, kterou se budeme z chaty vracet do údolí.
Další úlovek z horské fauny.
Pět hřebenů letošního roku:
1. (vlevo) vede k Innere Wetterspitze, odkud sestupujeme.
2. (vpravo) je Enzkamp, který jsme včera tak zdlouhavě obcházeli.
3. je Galglerin, na kterém jsme včera obědvali.
4. na něm se tyčí Tribulauny (široký Gschnitzer a špičatý Pflerscher).
5. na obzoru jsou Zillertalky, kde někteří z nás byli v červenci.
10:15 - vracíme se pro batohy k Bremer Hütte.
Chata je liduprázdná, chatařka s dětmi na terase škrabe brambory, asi bude večr Gröstl.
Chatař má tohohle krásného chodského salašnického psa.
A ví (chatař), že Chodsko je v Čechách.
10:30 - opoušíme Bremer Htt směrem dolů.
Jezírko pod chatou, kde se doleva odpojuje vrstevnicová cesta na Insbrücker Hütte.
Cesta vede po zelených svazích před námi, samotná Insbrücker Htt je kilometr vzhůru nad naším parkovištěm.
Pohled do Gschnitzského údolí z plochého hřebínku, po kterém sestupujem.
Innere Wetterspitze hezky zezdola. Chata je vlevo nad námi.
11:20/12:00 - přestávka s výhledem na meandry v ploché dolině (cca ve výšce 2000m),
ke které klesá plochý hřebínek, po němž sestupujeme od chaty.
V dolině je i travanaté jezírko Simmingsee.
Vpravo nahoře vidíte dráty lanovky z Bremer Htt.
Další stupeň pod dolinou spadá potok mohutným vodopádem.
A už jsme v ploché dolině a koukáme vzhůru do rokliny, kterou vytéká hlavní bystřina od Simmingjöchl.
Tam někde nahoře v konci té rokliny je most, který jsme včera večer přecházeli.
V ploché dolině je potok nádherně klidný a osvěživý.
Trochu připomíná Roklanský potok na Šumavě.
12:45 - Jsme na konci ploché doliny, pod námi spadá dolů peřejemi a vodopádem.
A otevírá se nám výhled na naši včerejší cestu.
You shell not pass!
Vodopád spadnul dolů rychle, ale nás čeká neutuchající sestup 500 výškových metrů.
Nejprve pěšinou horskými loukami, později lesem. Je po poledni a pěkně dusno.
14:15 - A jsme na silničce v hlavním údolí.
Pohled zpět na vodopád.
Brána do hor. Za ní je už bohužel drsná civilizace.
V údolí je hromada stodol a salaší, zjevně používaných jako víkendové chaty.
Centrem je Laponesalm, kde je hospoda, spousta cyklistů a rodičů s kočárky.
Byli jsme zvyklí, že Rakušani se v horách chovají tiše a nenápadně, ale tady to bylo jak ve Stromovce.
Podle mapy značená cesta přejde u Laponesalmu na pravý břeh potoka, ale značku jsme nenašli a most vypadal soukromě.
Tak jsme to raději vzali po silničce a slalomařili mezi procházkáři.
15:00 - A jsme u auta. V pátek bylo na parkovišti asi 10 aut, nyni je plné (odhadem 200 aut).
Vyhrává dechovka a všude plno lidí. Nu, je svátek Nanebevzetí pany Marie...
V pozadí se stále tyčí naše Innere Wetterspitze.
Blížíme se k brenerské dálnici.
Hlavní brenerské údolí (než jsme najeli na dálnici).
V pozadí hory na druhém břehu Innu.
Ještě si z dálnice fotíme olympijský skokanský můstek nad Innsbruckem.
Mapa (z Bergfex.com) s vyznačením naší cesty.
Mapa (z Mapy.cz) druhého dne cesty. Mapy.cz mají mnohem podrobnější vrstevnice,
ale zase horší místopis. Např. naše cesta z Tribulaunhtt na Bremerhtt na ní vůbec není značená. Zde na mapě je vyznačena rukou.
Výškový profil druhého dne cesty.