"Nezbytný" nákup zbytných potravin. Na mnoho z toho co jsme dole nakoupili není tam nahoře chuť. Výborně se osvědčila anglická slanina.
Parkoviště v Chamonix. V době siesty je zde parkování zadarmo, čehož jsme využili k testu vařičů VAR.Při otvírání víček oba Olomouké modely podezřele zasyčely. Nevíš o tom něco Vítku??
Jeden z nejznámějších pohledů na Mt. Blanc přímo z Chamonix. Vrcholek byl zakryt mraky z odcházející studené fronty.
Čekání na otevření informační horolezecké chalupy Office de Haute Montagne jsme překlenuli prohlídkou mekky horolezectví - městečka Chamonix.
O.H.M. neboli Office de Haute Montagne poskytuje velmi užitečné informace o aktuálním stavu okolních horolezeckých i turistických terénů. K dispozici jsou dokonce i fotografie exponovaných míst. Na náš dotaz dokonce zatelefonovali nahoru, asi na Téte Rose. Předpověď na následující 3 dny byla také dobrá a tak bylo rozhodnuto.
Autem jsme se přesunuli na malé parkoviště v Les Houches, provedli velké balení a ještě téhož večea vystoupili k trase vláčku Mt. Blanc o 800 metrů výše.
"Základní" tábor Hotel Bellevue, resp. jeho ruiny a krásně rovný plácek hned vedle kolejí. To nastoupání se nám zítra bude hodit.
Do nedaleké stodoly už dorazily poslední stračeny s obrovskými zvonci. Sedlák nám nakonec dal vodu.
Přišel klidný večer, jasný a nadějný. Pes štěknul a my zalezli do spacáků.
Ráno svěží a zase ty zvonce. Co víc si člověk může přát, než se takhle probudit? I ta modlitba je jakoby vroucnější.
Pokračujeme vzhůru podel kolejí. Stín a světlo jsou již od sebe jasně oddělěny.
A už jede ...
Kupodivu je prázdný. Nevlídné počasí předchozích dní dosud udrželo turisty v odstupu.
Ledovec Bionnassay, pusto a prázdno. Jen chatař v bufetu. 2800 m.n.m.
Cesta od lanovky vede po "značené" cestě suťovisky k Baraque Forestiere a dále na Téte Rose ve výšce 3199 m.n.m.
S rostoucí výškou provádíme první pomazání.
Nechápu jak mohl Vlk (to je přezdívka:-) spatřit to zvíře. I po té co nás upozornil jsme měli co dělat, abychom ho mezi sutí objevili.
Kozoroh se však nedal rušit a tak jsme mohli přijít blíž. Že by dobré znamení??
Dokonce začal i pózovat. To už teda fakt přehnal ...
Přicházíme na Téte Rouse, chatu v 3200 m.n.m. To nejhorší nás teprve čeká.
Odtud je už Chamonix zase o něco menším shlukem, o více jak dva kilometry pod námi.
Na Téte Rose se staví nová chalupa. Krásné zboží umožnilo dodávku materiálu vrtulníkem.
A také odvoz jednoho ze stavebních dělníků.
Nahoru motor vrtulníku burácel ze všech sil, funěl jako nemohoucí tlustoch, dolů se již spouštěl jako orel za kořistí.
A pak již začalo to úmorné stoupání nahoru na chatu Gouter. Hned nad chatou jsme cítili, že to nešlape tak jako doteď, že už to tak nedýchá. Navíc batohy byly opravdu těžké.
Téte Rose jsme opouštěli ve 14:30. S přibývajícím odpolednem začaly podél svahů stoupat mraky ze zahřívaných údolí.
Pohled do pověstného kuloáru. Téte Rose je již zahalena v mracích. Dnes ráno se kuloárem omylem pustila dvojice mladých maďarů.
Mohu-li mluvit za sebe, tak k chalupě Gouter jsem se vydrápal už celkem vyřízený. Asi půl hodiny jsem se pohyboval jen pomalu a při zemi, protože jsem pociťoval mírné závratě.
Vašek tentokrát nepronáší tradiční modlitbu, ale pouze rovná vařič. Bylo třeba spoustu vody na čaj. Ráno i večer 5-6 litrů.
Druhé tábořiště na chalupě Gouter
Z těch modliteb, které pronášel pravidelně Vašek ráno i večer si pamatují především začátek: "Dobrý Bože..."
Člověk bývá osamělý často, myslím ale že není nikdy sám.
Růžový Dóme du Gouter, tudy se vydáme zítra vzhůru
Poslední pohled na Augille du Midi, nabaštit se a jít spát. Snad to zítra dopadne tak jak si všichni přejeme.
Stejný pohled, nicméně ráno. -13 stupňů celsia. Co nebylo ve spacáku to zmrzlo.
Poslední část výstupu se ukázala jako velmi snadná. Nejprve nahoru na Dóme du Gouter, po mírně vlnité plání k plechové nouzové boudě Vallot a odtud po hřebeni vzhůru až na vrchol.
Úplný vrcholek Alp je již na dohled.
Vallot poněkud zblízka. Bouda smrdí už z několika metrů. Vevnitř byl jen Vašek, který položil a stal se tak výškovým rekordmanem výpravy. My s Vlkem jsme byli úspěšní již na Téte Rose.
Krpálek nad Vallot. Počasí bylo přívětivé, takže relativně pozdní odchod z Gouter v 9:30 nevadil.
Bílá hora ještě blíž...|
... a Chamonix čím dál tím menší a menší.
Pohled na začínající Bossonský ledovec. Krásně zasněžený s ladnými křivkami puklin, trhlin a převějí.
Zdrávi dorazili až na vrchol.
Sepisujeme pozdravy našim "chlebodárcům", resp. "výbavodárcům" - Vítkovi, Kukličovi, Honzovi Piňosovi, Bobrovi a Ondrovi Bubníkovi.
Vrcholová I
Vrcholová II
Fotka, která tu ještě párkrát bude. Závěrečný hřeben je skutečně fotogenický fešák.
Pohled s hory na Chamonix. Při prvním dobytí vrcholu si doktor medicíny Michel-Gabriel Paccard nechal potvrdit výstup právě od dvou obyvatel Chamonix, kteří sledovali dobrodruhy na vrcholu dalekohledem. Samozřejmě písemně. Bylo 9. srpna roku 1786.
Sir Vašek Málek za mlada hledí na svého šerpu Tenziga?
Čekáme, až se Vlk vyřádí s foťákem. Ačkoliv jsou již tři hodiny nemáme kam spěchat. Teda před chvílí to na vrcholu vypadalo, že spěcháme, ale teď už zase ne.
Odpoledne se do italské strany již notně opírá slunce, takže horní vrstvičky sněhu se odpařují a vítr je okamžitě odnáší pryč.
Tohle je také velmi podařené panorama. Zatímco Vlk fotil co chvilku, museli jsme se mezitím nějak zabavit. Já si třeba sednul a brnkal cepínem do sněhu.
Hřebínek, tentokrát je tu pěkně na skalnatém vrcholku vidět plechárna Vallot.
Naposledy, tentokrát s Vlkem. Pokud by někdo spadl, ostatní by se měli vrhnout na druhou stranu. Pokud možno přiměřeně rychle.
Nalevo Itálie, napravo Francie. Za nepěkného počasí bych tu ale být nechtěl.
Cesta na hřeben vede i po takovýchto návějích. My jsme se zrovna na této o něco později vyhybaly v protisměru postupující skupině.
Cestou jsme prostupovali jedinou velkou trhlinou. Dolů vidět nebylo.
Velká trhlina pod vrcholem Dóme du Gouter, která se obchází povětšinou zleva.
Zpátky na Gouter, znovu hledíme na věže Augille du Midi. Po dvou dnech teplého počasí roztál sníh ze studené fronty.
Trhliny nyní vypadají poněkud hrozivěji, ačkoliv je tomu právě naopak, protože jsou teď všechny vidět.
Je z toho tak trochu smutno, odejít tam dolů. Myslel jsem na své blízké a hlavně na bezpečný sestup dolů k Téte Rose.
Pohled dolů z Gouter je opravdu hrozivý. Někteří se jistí alespoň na železné fixy natažené v krátkém horním úseku, většina lidí však ne. Přiště radši budu cvakat, rozhodně to za to riziko nestojí.
Augille du Bionnassay. Po jeho hřebeni vede jedna z alpských hřebenovek na Mt. Blanc
Místo, kde předevčírem opustila maďarská výprava výstup kuloárem Gouter. Někdo jim to poradil a připadalo mu to jako dobrý vtip.
Pohled zpět na Gouter a jeho závěrečný výstup po hřebínku.
A pohled kolik toho ještě zbývá směrem dolů. Nahoru již míří skupinky lidí (tentokrát Slováci), ale oproti letním davům je to pořád téměř komorní sestava. Kdyby se jeden otočil a drknul baťohem do druhého....
Teprve až tady na Téte Rose jsem si definitivně oddychl a v klidu si podle mapy prohlížel okolní kopce. U přechodu přes kuloár jsme byli svědky jak jeden balvan shozený skupinkou, která vystupovala nahoru minul asi o 5 m člověka, který zrovna přecházel. Mě štípnul do ruky minikamínek, celkem to bolelo, ačkoliv musel být hodně malinký, protože jsem ho neviděl ani neslyšel.
Kamenité pole s Baraque Forestieres des Rognes přímo uprostřed. Sem přicházejí za pěkného počasí lidé z horní stanice lanovky.
Téte Rose. Stará chalupa vedle té nové celkem zaniká.
Tohle se Vlkovi povedlo. Kukajda. Klikněte na to, zvětšte si to na plnou velikost, je to panoramátko...
Dole pod hřebínkem na Téte Rose. Teď už se nic opravdu nemůže stát...
Takže tam nahoru jsme se drápali? Pořád jsme tomu nechtěli věřit a znovu a znovu se obraceli.
Koleje, koleje, mastíme za broskvemi v autě, špičky v botách tlačí a tlačí.
Známá tramvaj jede dolů tentokrát již naplněná až po okraj.
A znovu se otáčíme, tentokrát je bílý hřeben Gouter ještě výše a ještě strmější.
Celkový pohled na přístup ke Gouter: rýha železnice nad vrcholky prostřední partie stromů, ledovec Bionnassay pod bílou hradbou Aig. de Bionassay a jeho hřeben navazující na Dóme du Gouter.
Poslední sbohem a jede se za Fimfou do Basileje. Hurá, sláva.