Stubai 2010 - popis cesty

Po různých alpských výpravách, kde jsme spali pod stanem nebo podnikali jednodenní pochody z údolí, jsme se rozhodli pro několikadenní přechod "na lehko" s přespáním po chatách. Zároveň jsme se chtěli dostat do výšek přes 3000m a kousek se projít i po ledovcích. Stubaiské Alpy těmto požadavkům celkem vyhovují a díky souvislému dálničnímu spojení se tam nejede z Prahy o moc déle než třeba na bližší Dachstein nebo do Vysokých Taur.

Tento text je se snaží o faktografický popis výpravy - osobní zážitky a dojmy najdete v komentované fotogalerii.

Pátek 2.7.

Praha-Innsbruck

Kolem 19:00 vyrážíme z rozpálené Prahy pres Rozvadov a Mnichov na Innsbruck s plánem přespat někde před Innsbruckem na dálničním parkovišti. Cesta jde hladce, kromě Prahy žádná zácpa a jedinou přestávku děláme u pumpy v Regensburgu. Odtud také telefonem zajišťujeme rezervaci na první nocleh na chatě. V údolí Innu je (oproti předchozí cestě) parkovišť zoufale málo. První se objevuje až kolem 23:30 pár kilometru před Innsbruckem, je špinavé, ale naštěstí jde přelézt plot a tak uleháme na přilehlou louku. I zde nám však hluk z dálnice klidného spánku nedopřeje.

Sobota 3.7.

Prvních 1000hm se vezeme

Vstáváme za kuropění, kolem 7:30 odjíždíme z parkoviště a během hodiny se nejen propleteme hustým provozem kolem Innsbrucku, ale vystoupáme o 1000m výšky (o poslední úsek silnice se musíme podělit s místními čtyřnohými obyvateliO poslední úsek silnice se musíme podělit s místními čtyřnohými obyvateli) a přijíždíme na parkoviště v Lüsens (1634). Poplatek za parkováni 6 EUR (platí 2-10 dnů) nutno platit v mincích a automat nevrací zpět. V zahrádce vlevo od přilehlého gasthausu je korýtko s pramenem výborné vody, takže přitížíme batohům o další 2kg a v 9:00 vyrážíme.

Vycházíme z Lüsens cestou údolím mezi kravskými ohradami

Procházka na Westfalenhaus

Na chatu Westfalenhaus vedou z Lüsens dvě cesty. Zatímco pravá cesta plynule stoupá úbočím, my volíme tu levou (č. 34), která nejprve mírně stoupá po cestě kravskými pastvinami hlavním údolím ke spodní stanici zásobovací lanovky a pak prudkou pěšinkou podél rokle s bystřinkou a dále loukami vzhůru k Westfalenhaus, kam dorážíme kolem 11:00. Celá cesta je dobře značená a udržovaná.

Obědváme a aklimatizujeme se u kapličky s výhledem na celý zbytek údolí Langental zakončené zasněženým sedlem Langental Joch - nejvyšším bodem dnešní cesty. Kolem nás je celkem živo, několik skupinek s lehkými batohy zvolilo Westfalenhaus za cíl svého jednodenního výletu.

Ve 12:00 vyrážíme po cestě č. 137 k sedlu Langental. Rozcestník ukazuje 4 1/2h až na Amberger Hütte. Zpočátku jde o mírně stoupající pěšinu a asi po hodině přicházíme k rozcestníku s odbočkou doprava na Hoher Seebalskogel (sutí vzhůru, málo značek). Naše cesta stoupá vlevo po lokálním morénovém hřebínku, stoupání se zvětšuje, pěšinu nahrazuje suť plus první firnová pole a z nich vytékající potoky. Značky řídnou a na sněhu už samozřejmě nejsou vůbec. Směřujeme k levému úbočí údolí, chceme se vyhnout prostřední části ledovce, kde by podle mapy mohly být trhliny. Žádné trhliny ale nejsou vidět, ledovec je souvisle pokrytý sněhem.

Pod prudším svahem usedáme (cca v 15:00) na poslední kameny vyčnívající ze sněhu a nazouváme mačky. Vylézáme svah a překonáváme kotlinu s ledovcem. Dva z nás se drží levého úbočí a celkem nadávají, protože cesta občas míjí výběžky skal či balvanů a kolem nich se sníh boří i po kolena. Návleky se dost hodí. Zbývající dva volí cestu přes kotlinu. Ztrácí sice trochu výšku, ale sníh je pevnější. Navíc lze občas rozeznat stopy od lyží a pod nimi se sníh téměř neboří. Díky našemu rozdělení vznikly pěkné fotky.

Závěrečná hrana do sedla je celkem prudká, ale sníh je měkký a cekem drží. K výstupu by stačily jen hůlky bez maček.

V sedle Langental (2988) jsme krátce po 16:00 a teprve zde si oblékáme dlouhý rukáv, dnešní vedro tu přeci jen zmírnil větřík. Po ani ne půlhodinové pauze vyrážíme dolů.

Tři opěrné body a promočené boty

Cesta ze sedla je velmi dobře značená, vede po kamenech a beze sněhu. Za pár minut vidíme hluboko pod námi zasněžené jezírko, pohled na něj je spíše zvláštní než úchvatný. Po chvíli cesta slézá malou průrvou skalní ostroh a zde musíme na pár výškových metrů použít i obě ruce. Hůlky, které až dosud pomáhaly, najednou překáží.

Pod ostrohem zase začínají firnová pole střídaná hromadami ostrých kamenů. Ani po jednom se nejde moc pohodlně a nejhorší jsou rozhraní, kde se noha občas zaboří dost hluboko. Kdo nemá návleky, má už v botách pěknou čvachtu.

Díky sněhu jdeme mimo značenou cestu. Klesání se zmírňuje a zprava se připojuje druhé údolí a tak netrpělivě vyhlížíme rozcestník s cestou z Gaislehn scharte. Nalézáme ho na nevýrazné vyvýšenině a rozcestník je silně zašlý. Tohle není frekventovaná cesta - od Westfalenhaus jsme zatím nikoho nepotkali.

Pokračujeme dolů úbočím ostrého údolí, ve kterém teče voda ze všech okolo tajících sněhů. Cesta je malinko upravenější a klesání je mírné.

Kolem 18:30 přicházíme k mohyle (kóta 2502) nad hranou údolí, ve kterém se vine cesta k Amberger Hütte. Čeká nás pres 400 hm prudkého klesání pěšinou v pastvině a suti. V údolí pak zbývá necelý kilometr po silničce nad vodní soutěskou k chatě, kam dorážíme chvíli před 20:00.

Amberger Hütte

Na Amberger Hütte (2136) nás vítají vlídně a čeká nás příjemné překvapení - jsme ubytováni v nějakém postranním malém lageru, takže máme vlastně samostatný pokoj. Dopřáváme si i sprchu, byť se za ní zde platí (1EUR za cca 45s). K večeři je rajská polévka, guláš s těstovinami a salát dle vlastního výběru z bufetu.

S chatařkou konzultujeme počasí (je ochotna, ale přiznává, že nemá přesné informace) a varuje nás, ze cesta na Franz Senn Hütte je dlouhá a musíme vyrazit brzy. Radí nám také, ať si nekupujeme polopenzi, jídlo v jednotlivých položkách vyjde levněji (pokud vynecháme moučník či čaj a chleba na cestu). Chata je poloprázdná a protože zítra končí víkend, rozhodli jsme se rezervaci zítřejšího noclehu nedělat.

Neděle 4.7.

Na Schwarzenbergferner plni optimismu

Po bohaté snídani (bufet s chlebem, sýrem, salámem, jogurtem a cereáliemi) a doplnění vody ze "studánky" před chatou vyrážíme v 8:15 za jasného počasí proti proudu potoka po cestě č. 131. Amberger Hütte bývá východiskem pro jednodenní výlety na Schrankogel (viz odkazy). Lze volit mezi "západní" diretissimou a "východní" pozvolnější (ale náročnější) cestou nad Schwarzenbergovým ledovcem. Plánujeme tu východní cestu s tím, že když půjde vše dobře, na vrchol si "odskočíme" bez batohů.

Cesta je celkem upravená, vede nejprve po dně údolí, poté odbočí doleva do bočního údolí a šněruje celkem prudce loukami a pak skalkami až k odbočce na "západní" diretissimu (2624), kam přicházíme chvíli před 10:00. Dále se pokračuje po ostrém morénovém hřebínku sutě a hlíny a po něm celkem pohodlně stoupáme až na úroveň paty ledovce. Hřebínek se napojuje na hlavní masív Schrankogelu a nyní prudce stoupáme po viklavých a ostrých balvanech.

Když se hřeben začíná příliš zvedat od ledovce vpravo pod námi, děláme (cca v 11:45) přestávku na oběd a na rozhodnutí, zda vylezeme i na Schrankogel. Vzhledem ke stále prudšímu svahu, kterým cesta pokračuje a k přibývající oblačnosti se rozhodneme vrchol vynechat.

Přes ledovec ke špatné průrvě

Z naší cesty není v terénu vyznačena žádná odbočka a tak podle mapy sledujeme horizont za ledovcovou plání a dohadujeme se, která průrva v hřebeni je námi vybraná Wildgratscharte. Názory nejsou jednoznačné, nakonec volíme tu levou.

Přestože ledovec je v oblasti námi zvolené cesty dle mapy i našeho pozorování bez trhlin, rozhodli jsme se z tréninkových důvodů navázat se na lano. To nám zabralo nějaký čas a tak vyrážíme až kolem 13:30.

Cesta jde pohodově, trhliny nepotkáváme, povrch je firnový - žádný led (určitě by šlo jít bez maček). K patě sedla (průrvy) přicházíme kolem 14:30 prudkým svahem a na hraně sněhu a skály není pořádně kde odložit batoh. Svah tvoří suť a lámavé ostré kameny. Jeden z nás šplhá bez batohu na průzkum, ostatní se krčí ve svahu ukryti před padajícími kameny, které průzkumník chtě-nechtě občas shodí. Průzkum trvá pres půl hodiny a závěr je nepříznivý - opatrně by šlo slézt až na druhou stranu, ale s batohy by to chtělo jištění. Přiznáváme si tedy omyl (zřejmě jsme u sedla mezi vrcholy Schrandele a Nordliche Wildgratspitze) a kolem 15:30 sestupujeme velmi prudkým svahem na ledovec a přesouváme se k jižnější průrvě (mezi Nordliche Wildgratspitze a Sudliche Wildgratspitze).

I pravá Wildgratscharte nám dala zabrat

Kolem 16:00 zase šplháme sněhovým svahem k nové průrvě a podle fixního lana, jehož konec visi z jednoho balvanu skoro až na hranici sněhu, poznáváme, že jsme správně na značené cestě.

Nahoru je lano dlouhé jen asi 10m a při suché skále by se dalo vylézt i bez něj. Skála není tak lámavá jako v té minulé průrvě. V sedle jsme kolem 16:15 a přesvědčujeme se o tom, že tento hřeben drží poslední zbytky dobrého počasí a nad novým údolím je kompletně zataženo. Takže jsme v sedle dlouho nemeškali ani nefotili (pomalu nebylo co).

Dolu je lana cca 30-40m, trasa se lomí po šikmé (cca 45 stupňů) skále s jen občasnými spárami a výstupky. Navíc nám začíná pršet (chvilkami i zmrzlé krupky), takže se dost hodí, že se máme čeho chytnout. Jednomu z nás navíc nedělala stěna (resp. hloubka pod ní) dobře, takže lezl s dopomocí a velmi pomalu.

Navazující sněhový svah je prudký (opět cca 45 stupňů) a prvních 200m sestupujeme pomalu a opatrně. Pak přicházíme na rovinku, kde se náš svah napojil na monumentální Alpeiner Ferner. Na chvíli vysvitne slunce a je vidět údolím možná až k chatě (detaily nerozpoznáváme, je to pěkně daleko). Je něco kolem 18:00 a tak se vydáváme znovu na cestu, netroufajíce si odhadovat, kdy dorazíme do chaty.

Zabloudění druhé

Sestupujeme po levém okraji ledovce. Tohoto úseku jsme se podle mapy trochu obávali - má celkem husté vrstevnice. Ale dolů se jde snadno, opět žádný led, jen firn. Jdeme tedy bez maček, občas se i záměrně kloužeme po botách, je to ale překvapivě vyčerpávající a tak to dlouho nevydržíme.

Zleva se připojuje údolí, kterým bychom přišli z té první průrvy. Naše cesta má podle mapy pokračovat ještě pár set metrů dolů po okraji ledovce a pak se vyšvihnout do levého svahu hlavního údolí. Nám se ale nechce ztrácet výšku a navíc okraj ledovce je zde samy potok, takže rovnou odbočujeme do levého svahu a snažíme se jít zhruba po vrstevnici. Terén je obtížný, jde se po velikých, tentokrát oblých balvanech.

Po chvíli se nám postaví do cesty široká rokle, do které z našich míst nelze sestoupit. Pokoušíme se tedy sestoupit do hlavního údolí, které je nyní cca 50m pod námi a kde jsme zahledli i značku, ale je těžké najít cestu - oblé balvany a skály zde tvoří i několikametrové stupně, skála je vlhká a suť mezi skalami ujíždí pod nohama. Nakonec se to s drobnými šrámy podaří a jsme zase na značené cestě.

Značení cesty není nijak výrazné. Překonáváme ústí té příčné rokle a cesta začne prudce stoupat do svahu. Takže ztrátě výšky jsme se nevyhnuli, zato jsme ztratili dost času. Vylezeme na morénový hřebínek, z něj dolů do souběžné roklinky a pak už celkem rovně pres promáčenou sníženinu až k rozcestníku s odbočkou na Aperer Turm, kde děláme krátkou přestávku. Je skoro 20:00.

Mokrá cesta do cíle

Cesta (stále číslo 131) směrem do údolí je od pohledu udržovanější (přesněji: na rozdíl od dosavadní cesty je udržovaná a zřetelná). Ukazatel slibuje dosáhnout chaty za 1:40h, ale nevěříme ničemu a vyrážíme ostrým tempem.

Nejprve jdeme asi kilometr po morénovém hřebínku, pak (přestože hřebínek nekončí) začne cesta klesat serpentinami doprava do hlavního údolí. Cesta je upravená, značky jsou husté, často každé dva metry.

Začíná pršet a dostáváme se do hlavního údolí, které je zde ploché, potok teče štěrkovým polem. Překvapuje nás nečekaný (na mapě neznačený) rozcestník, který ukazuje směr na Amberger Hütte (nebo Wildgratscharte) rovně údolím a nahoru po ledovci. Ledovec odsud zdola nevypadá nijak hrozivě a asi to mohla byt celkově i příjemnější cesta, i když nevíme, kolik potoků musí překonat (dle mapy je to cesta zimní).

Pokračujeme dolů, odkláníme se od potoka, pak zase pár serpentin a vracíme se k hučícímu potoku, který spadá průrvou několika stupni, možná i malým vodopádem. Jistě krásné místo, zejména při cestě nahoru. Ale takhle za deště a soumraku si ho moc nevychutnáváme.

Spád se zmírňuje a vcházíme do plochého travnatého dna údolí. Franz Senn Hütte stojí (obdobně jako Amberger Hütte) na skalním valu, který tuto plochou část údolí zakončuje a skrz který padá potok soutěskou dolů do nižšího patra údolí.

V údolí je znát, ze už tu prší dlouho. Travnatá plochá pěšina je samá louže. Navíc je cesta tak plna ovčích bobků, ze se jim skoro nedá vyhnout. Na závěr cesty někteří rozsvěcí čelovky, ale dá se jít i bez nich.

Pozdní večer na Franz Senn Hütte

Do chaty (2145) dorážíme přesně v 22:00 a s omluvou prosíme chataře o pozdní nocleh. Ochotně nám přiděluje box v lageru a přestože už zavřel hospodu, ptá se, co nám může nabídnout. Přijde řeč i na to, odkud jdeme, a jeden z číšníků se zájmem probírá naši cestu na své Alpenverein mapě 1:25000, kde je vše poněkud jasnější, než na naší "padesátce". Objednáváme si jen čaj, ale záhy nás chatař ještě uctí pivem na účet podniku.

Mezitím jeden z nás prozkoumá lager, ten je (ve 22:15) ve tmě a plný spáčů, kteří nevrle reagují na rozsvícení. Přesouváme se proto do sušárny, která je zároveň kotelnou, je plna užitečných teplých rour, některých s výčnělky na sušení bot). Nikdo tu není, takže si v klidu vybalíme více či méně mokré batohy a pak se sezeni zvrhne v pozdní piknik z vlastních zásob.

Cestou nahoru do lageru si ještě dáme sprchu (zde zdarma) a pak s tlumenými čelovkami vyhledáme náš box a usínáme.

Pondělí 5.7.

Odpočinkové dopoledne

Na dnešek jsme měli (pokud půjde vše ideálně) plán pokračovat na Postdamer Hütte. Po včerejším 14h pochodu se však rozhodujeme zůstat na Franz Senn Hütte až do zítřka a dnes odpočívat. Přispat si bohužel nemůžeme, snídaně je striktně jen od šesti do půl osmé. K snídani je chleba, džem a salám (to máme v batohu také), ale vychutnáváme si teplý čaj.

Okolí chaty leží v mlze a tak se po snídani jdeme ještě válet do lageru. Jsme tu sami, vyruší nás jen nějaký chlapík, co vytírá podlahy. Mezitím se mezi chuchvalci mraku občas ukáže modrá obloha a tak naplánujeme výlet k Rinnensee a možná až na Rinnenspitze.

Bez batohu na Rinnenspitze

Rinnenspitze je jedna z blízkých třítisícovek, vrcholová partie cesty je údajně jištěná (ferrata A/B). Rinnensee je celkem velké jezero, ležící v kamenné kotlině pod ní. Na cestu vyrážíme bez úvazků - na náročnější ferratu si po včerejší zkušenosti asi stejně netroufneme.

Vyrážíme asi v 10:30. Pěšina šplhá nejprve prudkými serpentinami, aby zdolala téměř kolmé stěny nad údolím. Pak pokračuje šikmo travnatým svahem, který pokračuje nad těmito stěnami. Stoupá celkem vytrvale, ale nijak prudce. Každopádně bez batohu se jde krásně. V okolních skalkách několikrát zahlédneme sviště. Z údolí se stále derou mraky a když občas zahalí i hřeben hor okolo nás, spustí se přeháňka.

V 11:30 míjíme piknikový stolec nad údolím a cesta se odklání do bočního údolí. Po kamenech překonáváme potok, přirozeně rozlitý na plochém dně tohoto údolí a začínáme prudčeji stoupat po velkých balvanech kamenným polem - jedním ze svahu Rinnenspitze. Z balvanů se přejde do pěšiny a po chvíli se dostáváme k rozcestníku - odbočce k jezeru Rinnensee.

My ale pokračujeme vpravo vzhůru směrem k Rinnenspitze. Pěšina se celkem prudce vine serpentinami v mírně zarostlém svahu. Cesta je zjevně udržovaná, dokonce míjíme odložené cestářské náčiní. Po chvíli cesta opouští vegetaci a po balvanech přicházíme k patě masivu vlastního štítu Rinnenspitze. Pod námi je téměř kolmý sráz a pod ním je krásně vidět jezero Rinnensee. Místo velmi malebné, doba polední (cca 12:30) a celkem suché počasí považujeme za ideální podmínky k obědu.

Protože během oběda nezačalo pršet, zkoušíme cca ve 13:00 jít dál a výš. Pěšina se serpentinami vine svahem ze suti a ostrých balvanů, ale zatím nic náročného. Pak balvanů přibývá a zhruba ve 13:00 přicházíme k začátku ferraty. Nejprve jde o pár kramlí na 45˚ šikmé skále, poté je stezka vedena různými spárami mezi rozeklanými kameny a občas jištěna fixním lanem. Hřeben Rinnenspitze je celý tvořen špičatými rozeklanými balvany a díky nim je skoro vždy se o co bezpečně opřít či chytit. Některé úseky ferraty mají pod sebou prudký sráz, ale za sucha se zdá celkem bezpečné vylézt až nahoru bez jištění pomocí úvazků.

Vrchol Rinnenspitze (dobyt ve 13:30) je rozeklaný ale celkem prostorný (daří se i skupinové foto) a je osazený mohutným křížem. Je z něj nádherný rozhled na Brunnen Kogeln a Lüsenský ledovec, pod nímž vidíme i gasthaus v Lüsens a parkoviště, kde máme auto. Asi by byl pěkný pohled i na údolí s Franz Senn Hütte a hlavně na Rinnensee, ale údolí je zcela vyplněno mraky, které končí ostře u hřebene Rinnenspitze.

Mraky vrchol pomalu obklopují ze všech stran a protože by se nám přeci jen nechce jít dolů bez jištění za mokra, vyrážíme rychle na cestu zpět. Stíháme to tak tak - pár minut poté, co jsme opustili ferratu, se dává do deště, který střídavě řídne a houstne, ale neopustí nás celou cestu až k chatě. Odbočit k Rinnensee se nám už nechce.

Druhý večer na Franz Senn Hütte

K chatě se stahují mokří pocestní ze všech stran a v sušárně je pěkně našlapáno. Naštěstí jsme měli na šňůrách "rezervované" místo svršky, které jsme si tam dali včera a ráno zapomněli sundat. Zbytek odpoledne se poflakujeme a znovu užíváme sprch.

Hospoda je v době začátku podávání večeře plná, spousta stolů má rezervace na jména oblastních spolků Alpenvereinu a hlaholí u nich mladí i staří horalové. Z jídelního lístku si vybíráme každý jiné jídlo, abychom více poznali. Zkoušíme "knödl trio" (tři velké plněné knedlíky - jeden špenátem, druhý sýrem, třetí tuším slaninou), pak nějaký tirolský mišmaš (něco jako naše francouzské brambory) a také guláš (velké kusy dobrého hovězího v kořeněné hnědé omáčce).

Sedět v hospodě po večeři se nám zdá neútulné a protože venku už neprší, jdeme si sednout na jeden balvan za potokem a vychutnáváme večer v horském údolí. Díky tomu vzniklo i "oficiální skupinové foto naší výpravy".

Úterý 6.7.

Vzhůru mlhou a ovčími stády

Plán dnešního dne, ač se nám to zdá hrozně vzdálené, je determinován posledním večerním vlakem z Prahy do Olomouce. Krátce před 8:00 proto vyrážíme z chaty po cestě č. 132 směrem na Horntaler Joch. Strmé stěny údolí překonáme stejnou cestou jako včera, pak se ale dáváme úbočím na opačnou stranu (doprava na severovýchod) a obdobným terénem (stezka mezi drny šikmo stoupající úbočím) jdeme asi hodinu mlhou, aniž bychom viděli kam. Cesta je naštěstí celkem dobře značená a jdeme po jasně patrné pěšině.

Stezka je plná ovčích bobků a brzy i na osamělá stádečka ovcí narážíme. Reagují různě - někdy prchají směrem k jinému stádu, jindy nás následují a nebo přijdou až k nám, jako by si s námi chtěli povídat.

Cesta se pak stáčí do bočního údolí, ubývá trávy a přecházíme několik firnových polí. Navíc se dává do deště a fouká vítr. Závěrečný výstup do sedla nastává záhy, není nijak náročný, sklon určitě pod 45˚, pěšina vyšlapaná sutí (občas schovaná pod firnem). Jen značek je v suti trochu méně.

V Horntalerském sedle (2812) jsme chvíli před 10:00 (o půl hodiny později, než sliboval ukazatel) a zastavujeme jen na pár minut - je tu zima. Odbočku na blizoučký vrchol Schafgrübler vynecháváme, nic by nebylo vidět.

Dolů - suť, tráva, azalky a limby

Sestup ze sedla je daleko nepříjemnější, než výstup. Nejprve se jde strmým srázem (sklon přes 45˚) sutí a placatými kameny s ostrými hranami. Není to nebezpečné, ale nepříjemné - suť občas nehezky ujíždí. Značení je horší, ale naštěstí se mrak zase zvedá a tak si vybíráme cestu sami. Pak se jde více po balvanech než po suti a cesta je občas pokryta firnovým polem. Postupně je spád menší a menší a dostáváme se na dno kotliny, která začíná být zarostlá travou. Kotlina je jedním z bočních údolí velkého lüsenského údolí a když kolem 11:00 dojdeme na její kraj, mraky se zvednou a vidíme nejen dolů do Lüsens, ale i do protějšího bočního údolí, kterým jsme před třemi dny stoupali k Westfalenhaus.

Protože čas je dobrý a počasí krátkodobě také lepší, dopřáváme si oběd (cca 45 minut) mezi zelenými pahorky a kocháme se výhledem na okolní kopce, než je zase zahalí mrak.

Charakter cesty se mění - nyní jdeme po hraně strmého srázu lüsenského údolí a postupně překonáváme příčné rokle. Jsou vyryté vodou z tajícího sněhu, hluboké několik metrů, pokryté měkkou hlínou a celkem otravné. Občas cesta přechází naopak přes skalní ostrohy, někdy je do nich i vytesaná a jištěná starými zarezlými lany. Jednou z posledních příčných roklí teče potok, rokle je částečně překryta sněhem a potok bublá hluboko pod sněhem. Odvážlivci přejdou po sněhovém příkrovu, ostatní raději oblézají roklí výše.

Pak už cesta hned začne šněrovat dolů strání, porostlou krásně kvetoucími azalkami. Postupně se přidávají i borovice limby. Ve 12:30 přicházíme na rozcestí s cestou č. 35 a po chvíli se noříme do lesa z borovic a smrků hustě pokrytých lišejníkem. Po pár stech metrech lesem a křovinami se najednou vyhoupneme na pastvinu a napojujeme se na štěrkovou cestu v lüsenském údolí, po které za chvíli dojdeme na parkoviště. Je 13:00, časový plán dodržen.

Na parkovišti se někteří z nás pokusí ožbráchnout se v potoce, ten ale teče v cca 2 metry hlubokém korytě s kolmými dlážděnými stěnami. Naštěstí do něj vede (kousek pod mostkem k gasthofu) boční strouha s písečným dnem - hotová pláž.

Autem domů

Autem odjíždíme kolem 13:30 a cestujeme celkem bez problémů se dvěma krátkými zastávkami. Na rakousko-německé hranici se spustí průtrž mračen (jsme moc rádi, že nás nepotkala ještě v horách) a jedeme asi hodinu pomalu a se stěrači na plno. Do Prahy dorážíme kolem 19:30 a olomoucká část výpravy tak stíhá dokonce předposlední vlak.

Závěry a zkušenosti

Přestože jsme spali a částečně i jedli na chatách, nebyly batohy tak lehké, jak jsme si představovali.
Asi by šlo vzít méně jídla (dost nám ho zbylo), ale toho, že jsme s sebou táhli mačky, helmy a sedáky s úvazky, nelitujeme.
Na mapách se nemá šetřit.
Vrcholové partie jsou obvykle hůře značené a pokud jsou pod sněhem, značky samozřejmě nejsou vůbec.
Návleky na kotníky jsou do oblastí firnových polí velmi příjemnou pomůckou
Podařilo se nám zjevně vybrat méně chozené trasy - kromě pár lidí u Schrankogelu jsme při žádném ze tří přechodů přes sedla nikoho nepotkali.

Odkazy

Články a průvodci

http://horalka.org/stubaiske-alpy: Spousta informací o Stubaiských Alpách, bohužel nic o cestách, kterými jsme šli my.
http://www.petrs.info/content/view/12/32/: Stručný popis červencového výletu z Lüsens na Franz Senn a Rinnenspitze (a pak dále na Postdamer Hütte, kam jsme my nešli). Na rozdíl od nás jim čerstvě sněžilo.
http://alpy.webz.cz/stubai2007/index.htm: Popis stejné cesty jako výše, jen od jiného autora.
http://cestopopisy.ic.cz/Stubaisk%C3%A9+Alpy: Letní výlet do stejné oblasti (Westfalenhaus, Amberger Hütte, +Schrankogel bez batohů).
http://galaxy.ig.cas.cz/~milos/schrankogel.html: Výstup na Schrankogel, přístup k a Amberger Hütte z Griesu.
http://www.cosleyhouston.com/recent/08-03-stubai.htm: Zimní výlet na skialpech do stejné oblasti, s námi se překrývali v cestě Amberger - Franz Senn Hütte.
http://krumph.webzdarma.cz/2007/stubai2/stubai.htm: Zimní cesta z Franz Senn na Schrankogel.
http://horalka.org/stubaiske-alpy/text/?2007-05: Jarní výlet do Lüsens, s námi měl společnou jen cestu na Westfalenhaus.
http://www.franzsennhuette.at/touren_sommer_de.cms.php?tour_id=4: Jediný popis cesty mezi Franz Senn a Amberger, který jsme našli. Je bohužel velmi stručný a pouze neurčitě hovoří o "tůře s významnými potížemi".

Chaty

http://www.westfalenhaus.at/
http://www.ambergerhuette.at/
http://www.franzsennhuette.at/

Mapy a další informace

http://horal.profitux.cz/univ_mapy/mapy.php?root=http://www.ms.mff.cuni.cz/&map=%7Ejhum8111/filelists/Rakousko/stubaier_alpen&corner=0&user_x=24729&user_y=16784: Nascanovaná mapa, pokrývající většinu naší cesty. Je podrobnější, než naše 1:50000 od freytag & berndt, ale méně podrobná, než 1:25000 od Alperverein.
Mapa.jpg: Nascanovaná část mapy (freytag & berndt WK241 1:50000) se zakreslením naší cesty a opatředná časovými údaji
http://www.snow-forecast.com/resorts/Neustift/6day/mid: Předpověď počasí, která nakonec nejvíce odpovídala skutečnosti.
http://mouse.rebex.cz/travel/gallery_slim.aspx?folder=Stubai: Komentovaná fotogalerie k této výpravě.