Pitztal2013

Letošní cesta byla v mnohém novátorská: Například Lojzovy pohory prošly generální opravou...

...Honzovo auto jsme vyměnili za větší Myšákovo a hlavně se s námi po dlouhé době zase vydala Johnny.

21:50 - Abychom se alespoň trochu drželi tradic, máme tady opět večerní fotku Myšáka s kávou na parkovišti Höhenrain za Mnichovem (stejném, jako vloni)

Jen jsme opustili Garmisch, začali jsme hledat místo pro přespání. Nic se nám stále nezamlouvalo. Když tu kousek za německo-rakouskou hranicí Lojza zavelel "Hele, seník. Tam odbočte!"

Nebyl to seník, ale krytý most přes řeku. Takhle se v Rakousku staví cyklostezky. Pěkné, rovné a suché místo pro přespání. Hukot řeky nás naštěstí ráno probudil dost brzo, takže nás žádný cyklista nepřejel.

8:50 - A jsme na místě - parkoviště kousek za osadou Weißwald. Není zrovna nejtepleji a tak lezeme z auta pěkně pomaloučku.

9:20 - Konečně jsme se sbalili, přešli silnici a opouštíme civilizaci vzhůru k novým zážitkům.

V Pitztalu se pasou krávy jen dole v údolí a do hor je nepouštějí. Takže dobytčích fotek si v této galerii moc neužijete.

Stezka šněruje nahoru roklí, zpočátku zalesněnou. V ústí rokle do hlavního údolí stále vidíme naše parkoviště a na protějším svahu obdobnou rokli, vedoucí ke Kaunergrat Hütte.

Prudké stoupání, vysoká vlhkost vzduchu a probleskující slunce nás pořádně zapotili a tak brzy odlehčujeme výstroj. Všimněte si, jak Lojzovy generálně opravené pohory krásně drží.

Les mizí, ale rokle je stále tatáž. Přechod přes potok je solidně vystrojený, cesta je jištěna kovovými řetězy ;-)

Párek mloků se našimi kroky nenechal v ničem rušit.

11:00 - Na terase Rüsselsheimer Hütte vybíráme z batohů pár nejnutnějších věcí na půldenní aklimatizační výlet. Černý pes patří k chalupě a je to velký loudivec.

Stoupáme z Kitzelbachského údolí a hledáme Normal Weg.
Stačilo odbočit ze sněhového pole na ten hřebínek vpravo od něj. Ale my hlupáci se dali doleva na suťový svah a tam si pěkně zahledali.

A už jsme na Normal Weg, tady je celkem pohodlná.

Cesta vede po hřebínku vedle koryta, které vypadalo pěkně divoce.
Žádné kameny se jím ale ani odpolende nevalily a tak jsme ho po cestě zpět použili k sestupu (nebo spíše ke sjezdu).

Jezero Rifsee na protější straně Pitztalu, nad Mandarfenem.
Vede na k němu lanovka (v provozu i v létě) a odtud se dá jít na chatu Tashcachhaus.

Sestup dolů jsme často provedli "volným stylem" a šlo to rychle.
Už jsme dole na plochém dně údolí a sušíme si ty partie těla, které při volném sjezdu poněkud provlhly.

A jsme zpátky na Rüsselsheimer Hütte, kde budeme dnes spát.

Na západ, směrem do Pitztalu, má chata jen malý stolek s lavicí.
Hlavní venkovní sezení je z druhé, východní, strany.

I tady si hory vybraly své oběti.

Podvečerní posezení na venkovní terase i s místní servírkou, která na rozdíl od chataře hovořila obstojně anglicky.

8:00 - Snídáme v zádveří Rüsselsheimer Hütte. Není to oficiální jídelna, takže nikomu nevadilo, že konzumujeme vlastní zásoby.

8:20 - Poslední dobalování před chatou a vyrážíme.

Nejprve zdoláváme prudký morénový val jezírka Weißmaurach.

A už jsme na "hrázi".
Jezírko není nic moc, břehy tvoří bahnitá suť a podle toho vypadá voda. Ale slouží jako dobrý orientační bod, jak poznáte z dalších fotek ;-)

Podél jezírka se jde chvíli po rovině, ale pak cesta začíná víc a víc stoupat.

Dno kotliny je vyplněné sněhem a tak jako v Lüsens okupujeme poslední suchý kámen a nazouváme návleky (tedy alespoň ti, co si je nezapomněli).

Zdola od jezera vypadalo sedlo pěkně prudké, až bylo těžké uvěřit, že se do něj dá vydrápat. Ale čím jsme mu blíž, zdá se cesta reálnější.

Idilický výstup dnem kotliny. Tady se sníh ani moc neboří.

V závěru už je svah poněkud prudší.

Počasí akorát - mraky se skoro rozplynuly, sluníčko svítí, ale od sněhu jde osvěžující chládek.

Taktizujeme: Někteří stoupají dnem kotliny po sněhu a boří se trvale, ale ne moc. Jiní jdou po značené pěšině, která přelézá sněhová políčka a tam se to boří nechutně.

V závěru výstupu se všichni sejdeme na značené stezce. Fixní lana jsou za tohohle počasí spíš pro pohodlí, než pro bezpečnost.

Posledních pár metrů do sedla (Vašík už tam čeká) po sněhové návěji.

Shora to vypadá akčněji.

11:15 - Ze sedla Weißmaurach jdeme znovu do kopce, ale jen asi 50m. U té velké šipky zabočit vlevo ;-)

Pak zase klesáme dost neuspořádaným a prudkým svahem. Značky jsou buď pod sněhem, nebo tam nejsou vůbec.

11:50 - Přecházíme první hřebínek a pod ním je sráz. Slečna J na něj shlíží s nedůvěrou.

Ani ostatním se moc nechce věřit, že naším dnešním cílem je ten vzdálený vrchol a že je od nás vzdušnou čarou jen 3 kilometry.

Že nás čekají jištěné cesty, jsme věděli, ale tahle je celkem na tělo.

Je třeba překonat asi 8m širokou téměř kolmou stěnu po římse široké tak akorát na jednu botu. Pak už lze zase hopsat po kamenech...

... i když pořád celkem prudce.

Při přechodu první kotliny se niz zvláštního nestalo. Až v závěru nás překvapila tahle rýha, která měla velmi tvrdé stěny a téměř jsme se z ní (bez pomůcek) nedokázali vydrápat.

14:20 - Druhý hřebínek a za ním bude druhá kotlina.

Wassertalkogel v pozadí už je blíž. Už se dají i rozeznat kamenné mohyly na jeho vrcholu.

Průrva do druhé kotliny je výraznější - prostě díra ve hraně souvislé bílé pláně.

Sráz do kotliny je opět téměř kolmý...

...ale ferrata je pohodovější:

Nejde přímo po stěně, spíš se spouštíme šikmo průrvou. Ale zase je tu víc suti a bahna, obojí pěkně klouže.

Sráz zdárně zdolán, sestupujeme do doliny...

...která je dle mapy pokryta celkem zvrásněným ledovcem, takže se vážeme na lano, i když po trhlinách není ani vidu.

16:45 - Před námi je třetí kotlina: suťové pole a pak celkem dramaticky vypadající úbočí s bahenními splazy.

Suťové pole bylo nakonec velmi fotogenické...

...nijak zvlášť neklouzalo...

...a vlastně jsme po něm ani moc nešli.

Ještě jedno ohlédnutí - no není to krásné?

Nálada ve skupině stoupá...

...ale pořádné stoupání je ještě před námi.
Čim jsme blíž Wassertalkogelu, tím víc vidíme, jaké převýšení nás čeká.

To je to "dramaticky vypadající úbočí". Nakonec není tak zlé - sníh je celkem pevný a Vašík krásně vyšlapává cestu.

Pohled zpět už ani tak "dramaticky" nevypadá.

17:50 - Třetí kotlina je za námi a vstupujeme do údolíčka, které vede vzhůru k hlavnímu hřebení Wassertalkogelu.

18:50 - A to je onen hřeben, hned na začátku pěkně rozeklaný...

...ve vrcholové partii pak plošší.

Ohlédnutí za dnešním dnem: třetí a druhá kotlina jako na dlani, první kotlina a Weißmaurachjoch někde v dáli a na obzoru Hohe Geige.

Ještě jednou pohled zdola na ostřejší...

...a plošší část hřebene.

Konečně vidíme také dolů do Pitztalu - pod námi je Mittleberg a nad ním jezero Rifflsee.

Také už vidíme oranžovou bivakovací boudu, která se dosud skrývala za temenem kopce s mohylami.
A pod boudou ještě malá červená budka - tady se nám bude líbit.

19:20 - Je krásný letní podvečer a naše stíny prostupují mohylami na vrcholu Wassertalkogelu (3247m).

Nejen naše stíny, jsme tu i my, živí lidé.

Bivakovací bouda sedí jen kousíček pod vrcholem...

...a letos slaví 40. narozeniny.

Restaurujeme se po třináctihodinové cestě. Někteří aktivně...

...jiní pasivně.

8:30 - A je tu ráno, obloha modrá, tak hurá ven:

Pěkně namazt...

...zoubky vyčisti...

...bříšku ulevit...

...batůžky sbalit.
Vašíku, ty také, vylez už ven!

Vašík se loudal v chatičce a teď dobaluje...

...zatímco slečna J. už dopíná poslední přezku a těší se na další ferraty.

Na obzoru vévodí zasněžená Wildspitze, cíl (nezdolaný) naší loňské výpravy.

Dole se leskne jezero Rifflsee.

9:40 - Opouštíme vrchol.
Po hřebeni půjdeme až po tu špičatou horu, co vrhá zubatý stín na ledovec vprostřed snímku.

Východní hrana hřebene je pěkně ostrá, občas s mohutnými převějemi.
Ale cesta vede většinou po mírnější západní hraně a není se čeho bát.

10:00 - Po sněhu už se jde příjemně - ráno by to bez maček nešlo.

Pohledy do Pitztalu jsou velkolepé.

Naopak sníh mezi kameny dokáže pěkně potrápit.

10:25 - Až k Gschrapkogelu (3191m) byla hřebenovka procházkou. Sestup z tohoto vrcholu už je prudší a terén dále přituhuje, zatímco sníh měkne.

Zatím se jde stále po pěšině, i když často není mezi kameny vidět.

Občas se šplhá na bezejmenné mezivrcholy, kameny střídá bahnitá suť.

Slavný (a jediný) žebřík celé jižní části Mainzer Weg.

Okno na východ.

Tento typ skal je sice malebný, ale jde se po něm dost nepříjemně.

Další dílčí vrchol, možná Wildes Mannle.

Jedna z mála vzdušnějších převějí, kterou nešlo obejít.

13:20 - Poslední třítisícový vrcholek - je vidět, že máme cosi za sebou.
Před námi je sestup do sedla Nördliche Pollesjoch.

Celkem rádi opouštíme skalnatý hřeben. Po sněhové hraně se jde náhle tak rychle a pohodlně.

Poslední třítisícovka zespoda.

14:45 - Přestávka pod Polles Kogelem. Vrchol obcházíme západně, po "zkratce" 911a.
Tohle je asi nejnižší bod oné zkratky a čeká nás...

...100 výškových metrů zase nahoru...

...prudkým svahem.

Pohled zpět do kotliny, ze které jsme vylezli.
Teleobjektiv trochu zkresluje, ta úbočí vlevo dole (na kterých je patrná i naše stezka) nejsou tak prudká.

A další pohled zpět teleobjektivem - tentokrát až na vrchol Wassertalkogelu.
Běžným okem už bychom bivakovací budku skoro nerozeznali. A to jsou to jen 3km vzdušnou čarou.