Po loňské pauze (předpověď počasí byla tak temná, že jsme to odpískali)
jsme na to šli jinak: Vyrazíme o den dřív a stihneme alespoň první den
bez velkých mraků a tedy s šancí vylézt na pořádný kopec.
Volba padla na Lüsens ve Stubaikách, kde jsme byli na našem
prvním ročníku v roce 2010.
Sobota 2.7.
Jsouce o 12 let starší, nenocujeme už po cestě, ale hezky doma.
Vyrážíme pak pekelně brzy ráno, takže naše obligátní káva za Mnichovem
vychází na brzké odpoledne (a nikoliv na noc jako
před 10 resp.
před 9 lety).
14:45 - parkoviště v Lüsens (1600 m) stále funguje a místa je dost. Oproti minule už se dá platit i kartou.
U blízké usedlosti stále teče pitná voda. Zásoby ale letos potřebujeme, za pár hodin budeme na Westfalenhaus.
Zamáváme Lüsens...
...a stoupáme nejprve pěšinou v lesících...
...až k rozcestníku ve 2000 m. Tam se odpojuje alternativní cesta,
která jde k chatě podél potoka.
My ale nechceme ztrácet výšku a pokračujeme hlavní cestou, která stoupá mezi azalkami.
17:15 - jsme na chatě a kocháme se výhledem dál do hor, kudy budeme pokračovat zítra.
Kromě hřmotného potoka v údolí pod chatou
teče ještě kousek od chaty tento romantický potůček.
Jo, a na těch balvanech vpravo od něj je občas mobilní signál alespoň na SMSky.
Jinak je chata bez signálu a o datech ani neuvažujte.
Večerní pohled směrem dolů do Lüsens.
Chata opět disponuje (také) menšími lagery, takže máme místnost sami pro sebe.
Jídelníček je trochu monotónní - varianty polévek, knedlíků a salátu. Ale jídlo dobré a obsluha milá.
Neděle, 3.7.
Předpověď počasí není špatná, tak vstáváme až v půl sedmé
a snídáme na terase (chata podává snídani až od sedmi).
7:15 - Naším cílem je Hoher Seeblaskogel (3235 m).
Na fotce ho vidíte vpravo nahoře, ale půjdeme na něj oklikou.
První část cesty vede po pohodové pěšině vzhůru údolím Langeltal.
Chata se nám pomalu ztrácí v dáli, louky mizí a začíná kamení.
8:00 - pod morénovým hřbítkem je výrazný rozcestník (2420 m).
Před lety jsme šli vlevo po Simeonweg k sedlu Längeltaljoch...
...zatímco letos nás čeká prudký výstup kamenným polem do svahu vpravo.
Hned na začátku nás přivítají pořádné balvany, ale cesta je velmi dobře značená.
Otevírají se výhledy do Lüsenského údolí...
...ale jsou jen malou odměnou za prudké a šutrovité stoupání.
Ve 2850 m se konečně vyškrábeme do kotliny Grüne Tatzen Ferneru
a stoupání se zmírní. Hranu kotliny vidíte ve spodní čtvrtině snímku.
Ledovec (navzdory mapě) tam dávno není, začíná o mnoho metrů výše.
Dál stoupáme kotlinou, ledovec stále nikde. Vlevo nahoře už jasně vidíme Seeblaskogel.
Značení už tu není, cestu vybíráme dnem kotliny s klasickým dilematem "Stein oder Schnee?"
Později jsme potkali značkovací tým Alpenvereinu a možná i zde něco domalovali.
V kotlině se střídají prudší a rovnější partie a firnu přibývá.
Někde kolem 3000 m se objeví zbytek ledovce.
Cesta tu podle mapy bočí doleva, ale my pokračujeme po čuchu dnem kotliny a hledáme, kde je led tvrdší.
Ledovec zde není mohutný, tloušťku odhadujeme na desítky centimetrů a navazování na lano jsme ani neplánovali.
Pohled shora na závěr kotliny. Zde se opět připojujeme na cestu, která sem dle mapy vede z levého úbočí (na fotce tedy zprava).
Zde necháváme batohy a na vrchol stoupáme jen nalehko s hůlkami a větrovkou.
Z konce kotliny je potřeba nejprve vystoupat do sedýlka ve hřbítku (cestou nahoru po pravé ruce).
Hřbítkem pak postupovat vzhůru směrem k Seeblaskogelu.
Nejsou zde značky, ale na pár místech je podle trochu upravených kamenů vidět, kudy se chodí.
Cesta není příliš technicky náročná, ale vzdušné pohledy se dají vyfotit.
Údolí Grüne Tatzen Ferneru už je hluboko pod námi.
Nad jeho pravým svahem vidíte hříbek Grüne Tatzen, přes který se budeme vracet.
A na obzoru uprostřed vévodí náš stále nedobitý Schrankogel.
Pod vrcholem hříbek skončí a pár metrů se leze po kamenech.
11:00 - a jsme nahoře.
První z mnoha vrcholových snímků - na jihozápad s dominantou Wildspitze.
Na západ vidíme Ötztal a vesničku Gries.
U jezera ve spodní části snímku je Winnebachseehütte, kde hodláme dnes nocovat.
Pohled na jih, znovu dominuje Schrankogel.
Přímo pod námi je vidět údolí Grüne Tatzen Ferneru.
Nad ním pak zbytek Längeltaferneru a Längeltaljoch, kudy jsme šli před 12 lety.
A vpravo pak mohutný Bachfalleferner, kudy se chodí na Ambergerhütte.
A ještě pohled na severozápad na vápencové Alpy za údolím Innu.
Panorama Längeltalu od jeho ústí do Lüsens až po Längeltaljoch vpravo.
Pohled shora na zbytky Grüne Tatzen Ferneru.
11:20 - zahajujeme sestup kamenitým masivem vrcholu.
12:10 - jsme zpátky u batohů a vyrážíme po vrstevnici směr Grüne Tatzen (zde se jeví jako kamenitá kupa v levé třetině snímku).
Nemaje mačky, nechtěli jsme traverzovat ledovec, po kterém by to mohlo sklouznout dolů.
Obcházíme horem po kamenech a odvážní traverzují i firnová pole.
Traverz vystoupá svahem k hřebínku Grüne Tatzen. Ale to, co z dálky vypadalo jako sedlo, rozhodně neskýtá cestu do druhého údolí.
Musíme ještě vyšplhat na tuhle kopu. Na fotce to vypadá dramaticky...
...ale cesta je celkem pohodová, nijak zvlášť vzdušná a zde již zase značená.
12:40 - jsme na bezejmenné kopě (3100 m) na hřbítku Grüne Tatzen.
Zde se cesta prudce láme dolů k Winnebachseehütte (v pozadí opět Ötztal, vlevo Wildspitze).
Pohled zpět na Hoher Seeblaskogel (nyní je vidět i křížek) a na kotlinu Grüne Tatzen Ferneru.
Sestup kamennými poli si zpestřujeme sjezdem polí firnových.
V pozadí Bachfalleferner.
Bachfalleferner končí tímto zeleným bezejmenným jezerem.
I z této strany by byl výstup celkem makačka.
Technicky nic náročného, kameny (téměř) neujíždí, pěšina je znatelná.
13:40/13:50 - pauzička na sestupu.
Až k jezeru dolů se jde pořád těma šutrama.
U jezera se napojíme na udržovanou cestu číslo 22 a po ní pohodlně, ale už trochu unaveně svištíme k chatě.
První náznak civilizace jsou tyto kozy na stráních nad chatou.
15:00 - A jsme na Winnebachseehütte. Vypadá sympaticky.
Z terasy je výhled na tento vodopád (na potoku z Bachfalleferneru).
Lager je těsný a sdílíme ho s několika dalšími poutníky, ale je čistý a celkem pohodlný.
Nabídka jídel je pestrá, chatař je milý a jeden z jeho pomocníků je Slovák.
Na chatě není signál, ale dá se vylézt cca 300 m směrem nad údolí,
odkud se dá zavolat.
Pondělí, 4.7.
Dnes se má zkazit počasí. Přestože nás čeká jen cesta přes dvě sedla,
chceme si užít ranního modrého nebe a vyrážíme velmi brzy (v 5:50).
Do prvního sedla Zwieselbachjoch vidíme už od chaty. A obloha je zatím modrá.
Pěšina střídá krpály a rovniky, jak se údolím kdysi hrnul ledovec.
Závěrečnná pasáž do sedla je dlouhý traverz kamenným polem.
Stezka i značení je celkem dobře vidět.
7:00/7:35 -
Zwieselbachjoch (2868 m).
Nebe na jihu je stále modré a vítá nás opět výhled na Wildspitze...
...ale od severu už se to zatahuje.
Užíváme si krásného místa a notně snídáme.
Stezka ze sedla je opět viditelná a upravená.
I když občas se přechází i kamenná pole.
Morénová rovinka v údolí pod sedlem.
Cesta stále pohodová. Potok se občas schová do rokliny nebo i pod zem.
9:15 - ploché dno údolí ve výšce 2150 m by mělo být naším nejnižším bodem.
Už odsud vidíme boční údolí do našeho druhého sedla Gleirschjöchl a začíná pršet.
Hledáme
odbočku na nábližku. Najdeme ji celkem snadno, je značená, ale prodírá se velmi strmě klečí.
První ostrá přeháňka je pryč.
Nábližka se napojí na hlavní cestu do Gleirschjöchl a opět jdeme po celkem pohodlné pěšině horskými loukami.
I když občas se o uvolnění cesty musíme doprošovat.
11:15
Gleirschjöchl (2751 m).
Začíná zase pršet a původně plánované pokračování odsud na Gleirscher Rosskogel si necháváme na jindy.
Sestup ze sedla je opět celkem pohodová a dobře značená pěšina.
Chatu už je dole vidět. Kvůli dešti končíme s focením.
13:00 - na
Pforzheimer Hütte (2308 m) přicházíme celkem mokří. Sušárna je mrňavá.
Chatařka už nemá volný lager a tak nám prodá pokoj (ale nikoliv za cenu lageru, jak to dělají jinde).
Dáme si v hospodě čaj a jdeme do pokoje dospat brzké ranní vstávání.
16:15 - odpoledne se zase vyčasí a tak jdeme před večeří na malou procházku k jezírkům na jih od chaty.
U jezírka se k nám přišine stádo ovcí a jsou velmi přítulné.
Pohled od jezírek dolů údolím.
Úterý, 5.7.
5:50 - opakujeme včerejší scénář: vyrážíme velmi brzy,
abychom viděli kus hor, než začne pršet.
Personál na Pforzheimer Hütte na nás nezanechal nejlepší dojem.
Možná měli pod stav nebo byli unavení, ale nebyli nejpříjemnější ani moc rychlí.
A tak se rádi dáváme na další cestu - přes sedlo Satteljoch na parkoviště do Lüsens.
Nejprve musíme klesnout cca o 100 m do údolí k potoku.
Poslední pohled přes potok na chatu.
A pak už se prudce stoupá travnatým svahem.
Odpočinek v půli výstupu tvoří tato malá kotlinka ve výšce 2450 m.
Ještě jeden pohled zpět na chatu.
Za kotlinkou brzy končí tráva a kamenným polem pomalu nabíráme výšku k sedlu.
Posledních 50 výškových metrů už se pěšina vine sutí a hlínou
(asi nejdrsnější část cesty od Winnebachseehütte).
Když to dobře zaberete, vypadá to vzdušně
(ale pocitově pohodovější než výstup na Seeblaskogel)
7:30 - v
Satteljoch (2737 m)
je stále modrá obloha (i když z Lüsens už se vaří mraky) a tak bez batohů stoupáme odbočkou na Lambsen Spitze.
Na vrcholu je krásně vidět ostrá hrana mraku (či mlhy) na východní stráni
a zatím celkem čistou západní stráň.
7:50/8:00
Lambsen Spitze (2875 m)
je celkem plochý a snadno dostupný vrchol.
Později zjišťujeme, že je to oblíbený cíl ski-alpinistů, kteří vyrážejí z Praxmaru.
Vracíme se k batohům do sedla a už se celí třeseme, až se ponoříme do mlhy vlevo.
Sestup opět celkem snadný až na pár skalnatějších partií. Ty ale nejsou vzdušné.
9:30 - blížíme se k pastevecké boudě na hranici lesa (ke které vede i lesní cesta).
Začíná dost pršet. Míjíme pár Rakušanek, které nám radí, ať od boudy nechodíme dolů po turistické cestě (že dost klouže), ale jdeme po lesní cestě.
Pod okrajem střechy pastevecké kůlny zkusíme počkat, zda déšť nepřejde, ale pak se vydáváme po lesní cestě.
Později se opět napojíme na turistickou cestu a kolem 10:30 jsme u hotelu a parkoviště v Praxmaru.
11:15 - po mírně zvlněné značené lesní cestě dojdeme na parkoviště v Lüsens.
Konečně přestává pršet, takže na převlékání u auta už se nemusíme tak schovávat.
Autem dojedeme do Garmisch-Partenkirchenu, odkud se část z nás vrací vlakem přes Mnichov do Čech,
zatímco zbytek osádky auta to obrací na jih do slunné Itálie.
Mapa z
Bergfexu.
Pro zoom do plné velikosti klikněte na obrázek prostčedním tlačítkem myši (resp. zvolet "Open in a new tab").