Zillertal 2016 - popis cesty

Po několikaletém vynechání doplňujeme komentovanou fotogalerii o samostatný cestopisný článek. Náš letošní alpský výlet částečně vedl po známé Berliner Höhenweg, která je celkem dobře zdokumentovaná. Z ní jsme však udělali několik odboček a ty už stojí za detailnější popis. Navíc budou jistě cenné i informace o stavu cesty na začátku léta, hodnocení chat atd.

Sobota 5.7. - zbytečný útěk před deštěm

Předpověď počasí pro náš letošní prodloužený víkend není dobrá. Zejména pro nástupový den - sobotu - hlásí odpolední "heavy rain", který má v lehčí podobě pokračovat i v neděli. Vynecháváme páteční odjezd a nocleh pod širákem po cestě a raději přespíme v kanceláři. Z Prahy vyrážíme až v sobotu v 6h ráno.

Mnichovským zácpám se nevyhneme - kdekoliv je na dálnici zúžení, chvíli si postojíme. A to musíme jet na čas - dle jízdního řádu nám ve 14h jede z vesnice Ginzling (985m) autobus nahoru k přehradě Schlegeis (1800m). Volíme cestu z Mnichova do hor kolem Tegernsee, takže nemusíme platit za rakouské dálnice. Jede se příjemně a ve vesnicích u jezera mají nejlevnější naftu. Za posledním německým městečkem Kreuth se silnice zařízne do zeleného údolí, kde je spousta turistických parkovišť, kde by se možná dalo přenocovat. Na většině z nich je sice cedule, že se zde smí parkovat jen od 8 do 18h, ale některá tuto ceduli nemají.

V Rakousku projedeme kolem jezera Achensee, serpentinami dolů k Innu a pak Zillertalem až do Mayrhofenu. Odtud vedou do Ginzlingu dvě silnice, jedna z nich jednosměrným tunelem, kde se čeká až 10minut na semafor. Protože byla červená, zvolili jsme netunelovou silnici. Má víc serpentýn, ale žádné velké zdržování.

Nakonec jsme v Ginzlingu ve 12:30 a máme spoustu času na sbalení a krátkou procházku po vesničce. Auto parkujeme hned za mostem přes potok "Floiten". Stojí tam jakési turistické centrum Naturparkhaus a kolem je několik parkovišť, bez poplatku.

800m za 6 EUR

Autobus přijíždí na čas a je v něm kromě nás jen jeden cestující. Řidič nám každému prodá dvě jízdenky, celkem něco přes 6 EUR za osobu. Nejdříve si myslíme, že ta druhá je za batoh, ale jsou to prostě jízdenky na 2 pásma. 

Po čtvrthodině jízdy dorazíme k mýtné bráně u hotelu Breitahner, odkud vede přístupová cesta i na Berliner Hütte. Silnice odtud dál k přehradě je placená (12 EUR za automobil) a částečně jednosměrná. Proto čekáme 10 minut semafor. Zdá se, že parkoviště u hotelu Breitahner je také placené.

Jednosměrný úsek stojí za to - nejprve velmi ostré serpentiny a potom několik uzoučkých tunelů tesaných přímo ve skále akorát tak na velikost autobusu. Pak se silnice rozšíří a my míjíme celkem dost aut, nahoru jezdí hodně lidí i soukromě. Za chvíli se otevře monumentální pohled na přehradní hráz a po chvíli dalšího stoupání nás autobus vysadí na plácku nad přehradou ve výšce 1800m.

Výstup na Furtschaglhaus

14:30 - Nejprve obcházíme západní zátoku přehrady. U ní končí silnice a je zde celkem velké parkoviště. Odsud také vede cesta do Pfitscher Joch (údajně sjízdná i na horském kole a na italské straně je sedlo dostupné dokonce autem). My však pokračujeme po štěrkové cestě po břehu jezera až k bizarnímu mostu při vtoku do přehradní nádržePotok, který vtéká do jezera Schlegeis, prochází takovouto hrází se spoustou propustí. Slouží zřejmě k jímání štěrku. A také se po ní dá přejít na druhý břeh.. Zde začíná cesta trochu stoupat, ale pořád je sjízdná terénním autem.

16:15 - Jsme skoro u spodní stanice zásobovací lanovky na chatu. Není zde žádná budova, jen zaparkované auto a betonový blok na uchycení lana. Kousek před tímto místem uhýbá pěší cesta strmě vzhůru. Od autobusu jsme nastoupali jen 80m, dalších 400m nás čeká nyní serpentinovou pěšinou strmě vzhůru. Cesta je jednotvárná, ale kvalitně udržovaná. Brodíme jen jeden potok a to velmi mělce. Teprve kousek pod chatou se krpál zmenší a mezi travnatými kopečky přicházíme cca v 17:00 na terasu chaty.

18 penalt až do půlnoci

Chvíli se vydýcháváme a sušíme na posledním sluníčku na verandě. V kopečcích nad chatou se početná skupina německy mluvících horalů učí práci s lanem, asi i vyprošťování z trhlin atd. Když se slunce definitivně schová za mraky, jdeme se k chataři ubytovat. Není nám od začátku moc sympatický - je sice korektní, ale nijak vřelý, až mírně komisní. Jeden ze stolů v hospodě má označen cedulí "Büro" a u něj nás registruje (máme rezervaci). Průkazku Alpenvereinu si scanuje čtečkou čarového kódu a pak nám přidělí tři místa v lageru. Ta jsou sice oddělena od zbytku rozlehlé půdy, ale plocha je o velikosti běžné manželské postele. My jsme sice tři manželé, ale ne vzájemní a tak drze okupujeme ještě čtvrté místo vedle - věříme, že už nikdo další nepřijde.

Sprcha na chatě je použitelná jen v určité hodiny a je za žetony koupené u baru. My ji vynecháváme. Alespoň že voda z vodovodu je pitná a dobrá. Na chatě jsme také chytli nějaké slabé WiFi, ale stačilo tak leda na předpověď počasí, která je stabilní - v noci silný déšť (který se opravdu spustil chvíli poté, co jsme zalezli do chaty) a druhý den zataženo. Proto jsme se rozhodli druhý den vynechat Groser Möseler a raději půjdeme značenou cestou na Berliner Hütte.

Večeře je až ohlášena až na půl sedmou. Zřejmě proto, že početná lezecká skupina má v separátní místnosti - mimochodem s krásným výhledem - servírovánu polopenzi. Servírování se protáhne skoro do sedmi a o náš stůl se dlouho nikdo nezajímá. Alespoň pití lze objednávat na baru nezávisle. Nakonec se dostane i na nás a jídlo je takové odfláklejší - gröstl jen ze salámu, nudlová polévka ve velmi malém šálku apod. Záhadné jsou i ceny čajů - konvička se dvěma šálky stojí 2x více, než tatáž konvička s jedním šálkem. Ale do půllitrové konvičky vrazí 4 sáčky čaje. No, prostě jsme si s obsluhou úplně nesedli.

Po brzkém vstávání jsme unaveni a tak ani dlouho nesedíme v hospodě a jdeme do lageru. V devět hodin tam není ještě skoro nikdo. Dnes se totiž ve fotbalovém ME hraje mezi Německem a Itálií. Přestože v hospodě jsme neviděli televizi, někde přenos zjevně sleduje většina německy mluvících ubytovaných. Někteří z nás stihli usnout (a neprobudit se), jiní se v polospánku dočkali konce zápasu, který se neustále protahoval a rozhodlo se až kolem půlnoci (prý až po 18 penaltách). Přestože Němci nakonec vyhráli, nenásledovala žádná after-party a během půl hodiny dupání chata konečně utichla. 

Neděle 6. 7. - až nad mraky

6:30 - Vstáváme poklidně, protože chalupa je zahalená v mlze a nikam nespěcháme. Naše obvyklá snídaně před chatou je poněkud vlhká. Stůl i lavice, které jsme si otřeli, se během pár minut zase orosí. Obsluha chaty trousí na tento způsob stolování poznámky. Alespoň že nám bez okolků prodali vodu na čaj.

Z mlhy na Schönbichler Horn

8:00 - Vyrážíme po pěšině vzhůru směr Schönbichler Horn. Cesta je dobře udržovaná, vine se horskou loukou a kameny. Občas nějaký ten vlhčí brod. Voda je skoro všude. Neprší, ale mlha se hojně sráží na čemkoliv a na komkoliv. Dokonce potkáváme i jeden kámen, ze kterého stříká pramínek vody.

9:30 - Zhruba po hodině cesty začalo mlhou prosvítat studené slunce a po chvíli i kusy modré oblohy. Mezi 2700m a 2800m stezka poněkud strměji šplhá na boční hřebínek a tam se mraky protrhávají úplně. Chvíli odpočíváme, fotíme a hlavně se mažeme - na ochranu před sluncem jsme ve studeném ránu ani nevzpomněli.

Po bočním hřebínku pokračujeme až pod svah Schönbichler Hornu. Už je vidět i jeho vrcholový křížek. Cesta už se často schovává pod sněhem, ale nejsou tu žádné exponované srázy, takže je jedno, kudy jdeme. Hlavní svah je zasněžený celý a stopy jím vedou doprava k průrvě mezi Schönbichler a Talggenköpfe. Tudy šla i tříčlenná rakouská rodinka, která nás cestou nahoru předběhla. My se však držíme mapy a stoupáme po spádnici ke skalnímu masívu. V něm je malá roklinka a v ní také za chvíli vidíme fixní lana (která níže mizí pod sněhem) i nějakou tu značku.

11:00 - Roklinkou (viz obrázek vpravo) se celkem snadno vydrápeme na hřeben do malinkého sedýlka pod vrcholem, kde si dáme obědovou pauzu (cca do 11:45). Pak pokračujeme po kamenitém hřebínku (stále mírně upravená cesta) až k vrcholové knize. Odtud vede odbočka asi 20m k vrcholovému kříži. Tam se znovu kocháme, fotíme a přemýšlíme, kudy že povede cesta dál. Přitom sledujeme rakouskou rodinku, která došla do scharte a zdatně odtud leze (neznačenou cestou) na Talggenköpfe. Také mlsně koukáme na Gröser Möseler, jehož vrchol se sice občas halí do mraku, ale cestu po ledovci k vrcholu mraky nezastiňují a asi by dnes byla celkem pěkná.

Sestup bývá náročnější

12:00 - Z vrcholu nejprve slézáme zpět k odbočce u vrcholové knihy a pak po viditelná značce pokračujeme prudce dolů na východ. Shora vidíme strmý hřebínek, po kterém asi máme jít. Vypadá celkem ostře. Sestup k němu vede skalnatým svahem Schönbichleru a je většinu cesty jištěn ocelovým lanem. Ve spodních partiích se lano ztrácí pod sněhem a sestup není nejsnadnější. Cestou sledujeme rakouskou trojici, která se na naši cestu snaží napojit ze sedla traverzem pěkně prudkého sněhového pole. Paní to v jednu chvíli ujede, sjede pár metrů (viz foto), ale naštěstí nepokračuje až dolů ke skalám.

12:45 - Sestup z vrcholu nám zabral přes půl hodiny a nyní pokračujem po hřebínku. Ten sice nijak neklesá, ale oba jeho svahy jsou pěkně ostré a většinou je pokrytý sněhem. Exponovanou část přejdeme asi za 15 minut a pomalu se zase noříme do mraků. Jsme zhruba ve výšce 2900m a nechce se nám opouštět sluníčko. Děláme proto zhruba hodinovou přestávku s nácvikem vyprošťování z ledovcové trhliny. Okolní firnové svahy nám poskytují lepší podmínky, než bahnité kopečky u Furschagelhausu, kde včera trénovali Němci.

14:15 - Pokračujeme dál po hřebínku (zde už spíše po jeho úbočí, které není tak prudké, ale stále zasněžené) ještě asi půl hodiny. Pak cesta přejde na viditelnou pěšinu, která klesá nejprve traverzem strání hřebínku a poté serpentinami dolů do údolí. Jdeme v mlze, cesta je celkem jednotvárná a začíná být únavná. Zpestří ji jen stádečko ovcí a také pár svišťů (víc jsme jich zaslechli, jen jednoho viděli). Mraky se začínají pomalu trhat. Zhruba ve výšce 2400m cesta prudce sestoupí do hlavního ledovcového údolí - ledovec v této části údolí už není, jsou vidět jen morénové boční valy. Po hřebeni levého z nich sestupujeme až do výšky 2100m k "rozcestí dvou chat".

16:40 - Cesta doleva láká na Alpenrose Hütte na "teplou sprchu zdarma", ale my se držíme plánu a vydáváme se pravou cestou na Berliner Hütte. Seběhneme z morénového valu do údolí, po lávce přejdeme přes burácející potok a hurá na protější val. Z něj dolů přes druhý, menší potok a pak už třetím údolím až pod Berliner Hütte. Toto údolí bylo ledovcem ohlodáno až na kámen a že byl kámen pevný, je plné velikých žulových ploten. Protože se počasí stále zlepšuje a svítí odpolední slunce, dáváme si na kamenných plotnách asi půlhodinový odpočinek, zpestřený koupelí v mohutném potoce, který sem teče z ledovce Hornkees.

17:40 - Potok přejdeme přes lávku, vystoupáme ještě pár desítek výškových metrů a už jsme u Berliner Hütte. Těsně před ní ještě překonáme další, ještě mohutnější potok, který tentokrát teče v hluboké rokli.

Berliner Hütte poprvé

18:00 - Chata nás na první pohled ohromila. Vcházíme přes jídelnu, která je vysoká, vzdušná a starým dřevem obložená. Zde se neubytovává u baru, ale odkážou nás zdvořile do útrob chaty, kde je recepční okénko. Tam se po chvilce ukáže chatařka, potvrzuje naši rezervaci a vysvětluje něco o tom, že kvůli nám nebude otevírat lager a že ve winterraumu by nám bylo zima. Proto nám nabízí pokoj za cenu lageru - no, nekupte to. Pokojík je skromný (tři palandy, židle a věšák), ale oceňujeme soukromí, kterého se nám v lageru nedostávalo.

Restaurace je poloprázdná, obsluha funguje uspokojivě a jídlo je o třídu až dvě lepší, než na Furtschagelhausu. Protože je chata velká, je zde i větší nabídka jídel, i když povětšinou jde stále o chatařskou klasiku. Vybíráme si jídlo dne - špekové knedlíky se zelím a jsme spokojeni. Na chatě není žádné veřejné WiFi, tak se ptáme chatařky na předpověď počasí. Odkáže nás na nástěnku u recepce, ale pak si vzpomene, že ji nikdo neaktualizoval (a že to zařídí). Sprchu nevyužíváme, dnes už jsme vykoupaní.

Dlouze diskutujeme o plánu na zbývající dva dny. Chceme určitě vylézt na Schwarzenstein, jenže co dál? Sestoupit na italskou Schwarzenstein Hütte pod ním a druhý den přejít na Greizer Hütte přes trhlinami zbrázděný Floitenský ledovec? Nebo rovnou ze Schwarzensteinu na Greizer Hütte tentýž den? Jenže kam jít další den? Nebo se z vrcholu vrátit zpět na Berliner Hütte? Nakonec vítězí třetí varianta. Jednak se na kopec nepotáhneme s plnými batohy (ale jen poloplnými) a jednak nám to další den umožní sestoupit do Ginzlingu údolím Gungl, které vypadá zajímavěji, než asfaltka z Greizer Hütte. 

Pondělí 7. 7. - ledovcovou plání do 3300m

6:00 - Ráno je jako vymalované a snídaně na terase mnohem pohodlnější. Dokonce z kuchyně vylezl nějaký zaměstnanec a když nás viděl utírat stůl, přispěchal s gumovou stěrkou a stůl nám utřel sám. Chata je rozlehlá a tak nám ranní štrachání trvá déle. Část věcí si (bez problému) necháváme na pokoji.

Pohodový výstup na Schwarzenstein

7:20 - Je zvykem, že cesty kolem chat jsou kvalitně upravené. I zde začínáme luxusním chodníkem, který stoupá šikmo strání s pohledy na úchvatné ploché dno údolí, kde se pase stádo koní. Zhruba po půlhodince přicházíme na rozcestí: Berliner Höhenweg stoupá doleva dál šikmo svahem, kdežto naše cesta mírně klesá doprava do údolí. Přebrodíme několik potoků (tentokrát náročněji, ale pohory vodu udrží) a pak už začneme stoupat doprava protějším svahem údolí. O značku téměř nezavadíme, ale stezka je stále celkem udržovaná a zřetelná.

Následuje prudší stoupání serpentinami zhruba do výšky 2500m, pak přechod několika dalších potoků a louka se pomalu mění v kamenitý svah s firnovými poli. Přestáváme stoupat a cesta nyní vede jakýmsi skalním plató pod svahem Gr. Mörchneru. Příčně překračujeme několik hřebínků a úžlabin mezi nimi. Značení už je většinou jen mužiky na vrcholech hřebínků. Sestup do jedné z úžlabin vede po pětimetrovém žebříku, ten není dobré minout. Jinak si jdeme, kudy nás nohy vedou a řešíme klasické dilema "Stein oder Schnee", protože Schnee se (zejména poblíž Steinů) pěkně boří.

10:00 - Hlavním navigačním bodem je zhruba stometrový skalní výstupek (na mapě beze jména, s kótou 2945m). Je potřeba projít pod jeho úpatím a pak začít stoupat svahem napravo od něj, dostat se na plochý ledovcový hřeben mezi Mörchnerem a Schwareznesteinem a po něm se dát doprava na vrchol. Podle stop je vidět, že někteří si to namířili šikmo svahem přímo pod vrchol Schwarzensteinu, ale ve svahu se rýsují ledovcové trhliny a tak raději jdeme nejprve rovně nahoru a doprava uhneme mnohem později.

Jak se blížíme k hřebínku, zesiluje se vítr (no, začíná foukat tak, že už to není na krátké tričko ani na tenký microfleece). Váháme, zda se vůbec navazovat na lano - ledovec je plochý a vypadá naprosto neporušeně (ani na mapě nejsou trhliny značené). Když jsme ale ten špagát s sebou táhli a když potkáváme dva bergsteigery, kteří se už z vrcholu vracejí a jsou navázáni, navážeme se také. Říkají, že cesta není nijak těžká a že si vrcholu moc neužili, protože byl v mraku. Výstup je skutečně pohodový, plochý hřebínek mírně stoupá a pak se cesta vyšvihne na morénový hřebínek, který už má z obou stran ostřejší svahy (žádný ale nekončí nějakou nebezpečnou propastí). Celkem v pohodě dojdeme až k závěrečné části hřebene, která je skalnatáV místech, kde na hřebínku končí sníh (a kde se odvazujeme od lana), míjíme skupinu horalů, kteří už z vrcholu sestupují (vrchol je nyní za zády fotografujícího).. Odvazujeme se od lana a po chvilce snadného lezení po skalkách a balvanech stojíme na vrcholu.

12:30 - Schwarzenstein (3369m) dobyt. Nám se mraky naštěstí protrhávají, takže vidíme nejen okolo sebe, ale částečně i na vzdálenější hory. Jen na jih do Itálie není stále vidět nic - je čas oběda a všichni Italové asi vaří špagety. Zahlédneme jen prudký svah dolů a také severovýchodní cestu na vrchol (ze Schwarzenstein Hütte), která vede kamenným polem a vypadá trochu náročněji, než ta naše severozápadní. Pod vrcholem je na jižní straně lavička, na které už jsme chytli i signál italského mobilního operátora. My ale obědváme přímo na vrcholu, je tu místa dost a ani tu moc nefouká.

...a únavná cesta dolů

13:30 - Po hodinové přestávce se dáváme stejnou cestou dolů. Opět žádné problémy a vítr už nezebe. Abychom tu nebyli nadarmo, dojdeme po plochém hřebeni až do jeho nejnižšího místa (Swarzensteinsattel, 3131m) a jdeme se podívat na Floitenský ledovec, po kterém jsme původně chtěli sestupovat na Greizer Hütte. Trhliny rozhodně má, ale za dobré viditelnosti a s ledovcovou výbavou by se po něm asi dalo celkem dobře přejít. Pak už se spouštíme dolů po sněhových polích (sníh se boří, moc se sjíždět nedá).

15:00/15:15 - U žebříku děláme asi čtvrthodinovou přestávku. Také doplňujeme vodu z ledovcového potůčku. A pak další sestup, už trochu pomalejší kvůli focení, kochání a odpočívání unaveným nohám.

16:30 - Horký den dodal potokům na síle a když přijdeme do hlavního údolí potoka Zemmbach, je jasné, že překonat jeho několik koryt suchou nohou nebude nic snadného. Nakonec vždy vystoupáme pár metrů nad oficiální brod až tam, kde je potok užší a potok napůl přeskočíme a napůl využijeme nějakého většího kamene.

17:25 - Jsme u chaty. Cesta tedy zabrala 10 hodin vč. přestávek (ty daly dohromady zhruba 2 hodiny). Celkem to odpovídá údaji "cca 5 stunden" z průvodce. Nikdo z nás není zcela vyřízený, ale únava je cítit. Také jsme dostali celkem velkou dávku slunce. Kvůli odlehčení batohů jsme si nebrali příliš krému proti slunci a namazat se jen jednou ráno nestačilo.

Druhý večer na Berliner Hütte

Před večeří si ještě zajdeme dolů na naše včerejší místo k potoku. Je ale později, slunce už tolik nehřeje a tak se nám tolik do vody nechce. Relax na kamenných plotnách je však stále příjemný a vyhovuje nám víc, než sezení na zaplněné terase chaty.

Večeře je dnes trochu horší, méně jídel na výběr a obsluha nás dost dlouho zcela ignoruje. Zřejmě mají dnes méně personálu a člověk si musí o všechno říkat. Pořád jsou ale ochotní a usměvaví, když už se k nám dostanou. Nakonec je hitem sekaná - podávají ji s volským okem, zeleninovou oblohou a dobrými bramborami. Naopak řízek je dost obyčejný a mírně suchý.

Předpovědi počasí se tentokrát na nástěnce nedočkáme, protože "osoba, která to obvykle tiskne, není dnes k dispozici". Panákem místního schnapsu oslavíme Lojzíkovy narozeniny a pak už bez dlouhého otálení zalezeme do pokoje - zítra vstáváme kvůli nejistému počasí velmi brzy. Pokus o sprchu nevyšel - automat na teplou vodu není na mince, ale na žetony a pro ty se nám už dolů do recepce nechce.

Úterý 8. 7. - sestup divočinou do civilizace

5:40 - Dnes odpoledne se má zkazit počasí a tak vstáváme hodně brzo, ať nás případná bouřka nezastihne ve vrcholových partiích. Využíváme soukromí pokoje a snídani si sníme zde (horkou vodu do termosky jsme si prozřetelně koupili předchozí večer).

Na Melkelscharte s dětmi

7:10 - Obloha je skoro bez mráčků, ani náznak bouřky. Vyrážíme po stejné cestě jako včera a tentokrát jdeme po Berliner Höhenweg déle.
Zhruba v 8:30 jsme u malebného jezera Schwarzensee (2472m), kde potkáváme skupinku asi dvanácti Rakušanů - několik rodin se staršími dětmi. U jezera fotíme a chvíli odpočíváme, protože následuje pěkný krpál. Po nějakých 100 výškových metrech serpentin přicházíme na rozcestí, kde se od Berliner Höhenweg odpojíme doleva. Cesta je o poznání horší - spíše pěšina sutí, ale krpál za chvilinku poleví a dál jdeme přes ploché hřbítky a prohlubně plató nad jezerem. Objevuje se první sníh a když přijdeme ke druhému jezeru ve výšce cca 2700m, je sníh všude kolem a jezer samotné je skoro celé zamrzlé a pod sněhem.

9:15 - U zamrzlého jezírka plató končí a je třeba vystoupat do dalšího patraVýstup do dalšího patra nad zamrzlým jezýrkem.
Značená cesta (stejně jako my) jde po levé stráni závěru kotliny. Bohužel se zde střídá měkký sníh a kameny, takže o boření není nouze.. Cesta vede širokým, zvedajícím se kotlem. Nyní je povětšinou pokrytý sněhem a přechod z kamenů na sníh je nepříjemný. Následuje další, plošší kotlinka, ze které už se zdvihají svahy k sedlu. Značka vede po svahu doprava (jakoby pod úpatí skalního masivu Zsigmondyspitze)Stoupáme pravým svahem v závěru údolí pod Melkerscharte., v polovině svahu se stáčí doleva a traverzem stoupá k sedlu. Rakušani asi značku pod sněhem nevidí (nebo si chtějí zkrátit cestu) a tak jdou rovně přímo do sedla. Jsou potrestáni nepříjemným výstupem po kamenném poli, ale jak se ukáže, jsou na takový terén zvyklí. My celkem kopírujeme značku a na kamenné pole se napojíme až těsně pod sedlem. Tam také rakouské rodiny (které měly před námi celkem náskok) doháníme.

10:00 - Melkerscharte (2814m) není žádná průrva - je to jen nejnižší místo kamenitého, ostrého a dlouhého hřebínku mezi dvěma třítisícovkami: Zsigmondyspitze (vpravo) a Ochsnerem (vlevo). Ze severní strany má vysokou návěj sněhu a svah je pěkně prudký, jsme dost zvědaví, kudy vlastně máme jít dolů. Po kratší konverzaci zjistíme, že Rakušané se vrací zpět dolů, odkud přišli. Zatímco obědváme, vyrazí skupinka dospělých doleva po hřebeni a jako by se nic nedělo, vyšplhá asi za 20 minut na Plattenkopf. Hřeben je přitom tvořen jen hromadou kamenů a ani by se nám tam nechtělo. To už je (po předvčerejší Furschaglerspitze) podruhé, co poznáváme, kdo je ve zdejších horách doma. Rakouské děti zatím poklidně svačí v sedle, povídají si, kochají se horami, prostě pohoda.

Náš zatím nejdelší sestup

10:45 - Nechce se nám z hor, ale nad některými vrcholky se už sbírají mraky a tak začínáme pomýšlet na cestu dolů. Přelezeme návěj a značka nikde - všude sníh. Chvíli hodnotíme terén a pak vybereme cestu šikmo doleva - kousek slezeme sněhem a uvidíme. Cepín jde z batohu ihned - svah je nehezky prudký. Bohužel se nám zatím nezdá potřebné nazouvat mačky, protože očekáváme, že za chvíli půjdeme po kamenech. Navíc se sníh dost boří. Asi po 20m travezu šikmo dolů usuzujeme, že nyní musíme pokračovat po spádnici. Zhruba 50m pod námi končí sněhové pole kameny a pod nimi tušíme kolmý sráz. Lezeme tedy velmi opatrně, sníh se střídavě boří a střídavě je zákeřně tvrdý. Na obouvání maček či dlouhých rukávů není prostor (a vracet do sedla se nám nechce). Když slezeme sráz, opravdu se ukáže, že jedinou cestou je nyní traverz zpět doprava. Asi po 30m je vidět, že skála pod sněhovým polem je přerušena prohlubní, kterou se dá sestoupit na sněhový svah pod skalou. Mapy.cz v mobilu s GPS potvrzují, že značená cesta vede někudy tudy. Jsme už skoro z nejhoršího venku, ale přesto si někteří bereme pro jistou mačky. Dál už to jde celkem snadno a jakmile jsme pod průrvou, pokračujeme po stále se zmenšujícím svahu.

11:20 - Tohle drsné místo nám trvalo půl hodiny, přitom šlo asi o 100m, které bychom beze sněhu seběhli za 5 minut. Další sestup už je normální - ještě chvíli sněhovým svahem (firn je měkký, bohužel to nejede) a pak celkem dlouho kamenným polem. Člověk tu už i občas potká značku či náznak přerovnaných kamenů, ale za špatné viditelnosti by cestu hledal těžko.

12:15 - Ve výšce cca 2500m opouštíme poslední sněhové pole, sundáváme návleky, u potůčku se občerstvujeme (přestávka asi 10 minut). Za tu hodinu a půl od sedla se obloha pěkně zatáhla a tak rychle pokračujeme dolů. Cesta už je znatelnější a střídá se pěšina horskou loukou s občasnými přechody kamenných polí. Ve výšce 2100m začne sestup prudkým svahem do nižšího patra. Několik potoků se vrhá dolů peřejemi i vodopády a cesta na ně poskytuje krásné výhledy. Bohužel je dost dusno (i z okolí, cesta už vede křovinami bujnou zelenou vegetací) a přestože sestupujeme a nepraží na nás slunce, potíme se jak při výstupu.

13:15 - Pod vodopády jsme ve výšce 1900m, sešli jsme tedy 600m za hodinu. Osvěžíme se vodou z jednoho z menších potoků, který brodíme a pokračujeme divokou travnatou loukou dolů. Ve výšce 1800m přecházíme lávkou potok na pravou stráň údolí a rázem se ocitáme jak v jiném světě. Takový kamenolom jsme ještě neviděli. Po chvíli poznáme, že jdeme po místě, kam v zimě musela spadnout mohutná lavina - mezi kameny stále leží sníh promíchaný s větvičkami a vším možným. Kameny mají často průměr metr i více. Občas narazíme i na značkuJeden z mohutnějších kamenů, kterými lavina zavalila značenou cestu, ale jinak jdeme cestou-necestou.

Lavinové pole přejde jak mávnutím proutku v rozkvetlou louku. Na ní už potkáváme první kravince a po pár stovkách metrů i jejich původce. Brzy narazíme i na cestu, která má dvě vyjeté koleje - i sem se tedy farmář dostává nějakým vozidlem. Po této cestě klesáme pastvinami dál a dál, občas projdeme branou, která odděluje různá stáda. Dokonce potkáváme i první turisty, kteří sem zřejmě došli z Ginzlingu na jednodenní procházku. Obloha je stále všelijaká, ale občas se ukáže i slunce a na okamžitý déšť to nevypadá.

14:15 - Přicházíme do usedlosti Gunggalm (1450m). Na pravém břehu potoka je několik hospodářských stavení, na levém břehu větší farma i s venkovní restaurací Maxhütte. Také nějací turisté. Cesta nadále vede po pravém břehu, údolí se za chvilku začne svírat a cesta zaleze do smrkového lesa. Rázem je z ní taková krkonošská turistická stezka po hlíně, jehličí, štěrku a kořenech stromů. Sjízdná rozhodně není, na farmu se zřejmě dá dostat jen lanovkou. Hromadou serpentin klesáme do hlavního údolí. Když už vidíme silnici, stezka se napojí na širokou lesní cestu a asi za 5 minut jsme na hlavní silnici kousek nad Ginzlingem, kudy nás přesně před třemi dny vezl autobus. V tu chvíli nad námi pořádně zahřmí a spadne pár kapek. Přidáme do kroku a za dalších 10 minut jsme na parkovišti (980m).

15:20 - Cesta nám trvala (i s přestávkami) 8h, což odpovídá ukazateli na rozcestníku na Berliner Hütte. Z Melkelscharte jsme klesli o 1830m, což je zatím náš rekord. Stejné převýšení jsme šli zatím jen nahoru na Hochstubai Hütte v roce 2014. Letos ale musíme připočítat ještě těch 800m nahoru z Berliner Hütte do sedla. Nohy nemáme o moc zničenější, než jindy, jen Honza si stěžuje na bolavé palce, což svádí na špatně vybrané (příliš malé) nové pohory.

Ginzling - Praha

Hřmění se opakuje, ale slejvák se zatím nekoná a tak dáváme vytouženou koupel pod mostem (je to most hlavní silnice, která pod autobusovou zastávkou překračuje boční potok, co sem teče od Greizer Hütte). Vody tu sice moc není, ale ponořit se dá a pod příkrovem mostu je vhodné soukromí. Lepší koupání by bylo na písečné pláži hlavního potoka pod kostelem, tam bychom ale asi budili pohoršení. 

15:50 - Sedáme do auta a vyrážíme dolů. Asi po 1km jsou silnice najednou mokré - přeháňka se musela zastavit těsně před Ginzlingem. Cesta domů ubíhá bez problémů - žádné zácpy, jen občasná zpomalení. S krátkou přestávkou u Tegernsee (káva a levná nafta) dorážíme na pražské Hlavní nádraží chvíli před 22h.

Závěry a zkušenosti

• Opět se potvrdilo, že na začátku července bývají značené cesty často ještě pod sněhem a to může (často i nebezpečně) ztížit výstup/sestup i orientaci.
• Před vstupem na strmý sněhový svah je dobré si rozmyslet, zda by se nehodily mačky - na svahu už se z batohu vyndavají dost těžko.
• Na chatách už moc informací nezískáte - dokonce ani o počasí. Většina turistů už zřejmě všechno ví ze svých mobilů.
• I na jednodenní výlet s odlehčeným batohem to chce opalovací krém. Namazat se jen ráno nestačí.
• Zillertalské Alpy jsou pěkné, ale Ginzling jako nástupní (či cílové) místo znamená velká převýšení.

Odkazy

Články a průvodci

Berliner Höhenweg - průvodce

Celkem detailní český průvodce celé Berliner Höhenweg (a tedy i části naší cesty)

Berliner Höhenweg - cestopis

Deník pěkně namakaných českých horalů, kteří šli v roce 2007 značnou část Höhenweg a zvládli ještě spousty odboček.

Schwarzenstein z Greizer

Popis výstupu (málo faktografický) na Greizer Ht a odtud na Schwarzenstein (to je drsnější ledovcová cesta, kterou jsme zvažovali pro sestup)

Schwarzenstein z Berliner

Popis výstupu (v němčině) i s fotkami z Berliner Ht na Schwarzenstein.

Chaty

Furtschagelhaus

Berliner Hütte

Mapy a další informace

http://www.bergfex.cz/sommer/ginzling/

Úžasné mapy - Turistický web "Bergfex" má v horní části integrované Google-maps s vrstvou turistických map včetně značených cest.
POZOR: Na první pohled není mapa na stránce vůbec vidět. Stačí však kliknout na "Karte einblenden" v pravém horním rohu stránky a pak ještě na "Vollbild" a mapa se roztáhne na celou obrazovku.

http://www.snow-forecast.com/resorts/Mayrhofen/6day/mid

Předpověď počasí, která celkem sedla (je sice pro hlavní Zillertalské údolí, ale to je kousíček).

http://fahrplan.oebb.at/bin/query.exe/en

Vyhledávač v jízdních řádech rakouských autobusů (ale ceně příliš nevěřte)

http://mouse.rebex.cz/travel/gallery_slim.aspx?folder=Ziller2016

Komentovaná fotogalerie k této výpravě.

http://mouse.rebex.cz/travel

Fotky z dalších Myšákových horských cest.

Výřez mapy Bergfexu s vyznačením naší trasy a dalšími popisky: